Rozhlasové příběhy nutí člověka zastavit se a zapojit fantazii, říká Bára Hrzánová. Nově natočila Děti z Bullerbynu

Co vám přináší radost v životě? Kde ji hledat, aby člověk měl podobnou energii, jaká jde z vás?

To jsou takové banální odpovědi, ale dneska třeba svítí sluníčko, mám volno, takže úplně svobodný čas jen pro sebe. Mám kolem sebe báječné lidi, za sebou báječný koncert a před sebou určitě další báječný koncert. Radost mi dělá přítomnost příjemných, krásných mladých lidí, chytřejších než já – což zase není takový problém. A pak mi stačí jen sedět na zahradě a dívat se do chytra, poslouchat ptáky a je mi dobře.

Čtěte také

Hrzánová: Ve snu jsem se ani nedomnívala, že se dožiji svobodné společnosti

Chytro je co?

Říká se: podívej, zase kouká do blba nebo čumí do blba. Ale ono to tak není. Je to do chytra, protože člověk vypíná racionální část mozku a ten si pak s duchem bloudí krajinami, které jsou pro tu racionální část uzavřené.

Váš profesní život je velmi pestrý, přesto se fenoménem stala inscenace Hrdý Budžes, která se uvádí už čtvrt století. V době premiéry v roce 2002 byla zkušenost nesvobody stále ještě v živé paměti mnoha lidí. Dnes, v roce 2026, už je to pro část publika spíš historicky vzdálené. Jak hru vnímají současní diváci?

Zdánlivě jsem se tehdy domnívala, že to bude takový skanzen – že ukážeme mladým lidem, jak jsme prožívali dětství. Věk Helenky je vlastně autentický, v podstatě je to moje dětství v Českých Budějovicích. Když jsme to začali hrát, ještě doznívaly devadesátky.

Dnes je to ale bohužel čím dál aktuálnější. Sice se ty strany a lidé jmenují jinak, ale ten archetypální způsob chování moci a neustálé opakování historie se pořád cyklicky vrací. Myslela jsem si, že už jsme si to jednou prožili, že podruhé to nepůjde. A ono to jde znovu – podruhé, potřetí, pořád dokola.

A protože je to celé nahlížené očima malé holky, získává to další rozměr. Ten pohled je čistý – diví se, ale nehodnotí, neodsuzuje. Všechno nechává na divákovi, který se skrze dětské oči dívá na šílenou dobu, která se odehrává.

A bohužel… pořád tu máme ty „Rusáky a komunisty“, pořád je to vlastně všechno aktuální.

Čtěte také

Bára Hrzánová: Soudruh prezident nám řekl, že máme jezdit bavit důchodce. A já jsem to vzala vážně

Jaké jsou reakce lidí, kteří tuhle dobu vůbec nezažili?

Je to dobře napsané, takže děti mi pořád věří, že jsem jejich spolužačka. Což je vlastně trochu šílené, ale divadlo má tuhle možnost kouzla. Oni se na ty situace dívají, jako by je sami prožívali v hledišti.

Ty situace jsou napsané tak dobře, že jsou zasazené do určité doby, ale podle mě tam převažuje osobní příběh Helenky – jde o nějakou křivdu. A to, že to říká soudružka, která už dnes soudružkou není, ale je to třeba paní učitelka, která může být stejně necitlivá jako tehdejší soudružka, tomu oni rozumějí a smějí se stejně.

A pak si říkám, že rodiče, kteří vodí děti už od pěti let na Hrdého Budžese, jsou vlastně chytří – ušetří si spoustu vysvětlování o tom, jak jsme tady žili, protože si pak můžou o té době povídat úplně konkrétně.

Do nižší věkové generace se přesouváte i v rozhlasové inscenaci Děti z Bullerbynu Astrid Lindgrenové, která bude k poslechu na vlnách rozhlasu v srpnu. Jaké to bylo setkat se s Astrid Lindgrenovou znovu, protože za inscenaci Pipi Dlouhé punčochy jste získala cenu Neviditelný herec.

Astrid Lindgrenovou mám moc ráda a nesmírně si jí vážím. Je to autorka, která dokázala zachytit dětskou duši se všemi radostmi i strastmi – a vlastně archetypálně. Protože to se nemění. Mění se kulisy, mění se století, ale dítě zůstává v duši stejné.

Čtěte také

Každý hlas, jiný živel. Rozhlasové pohádky jsou ideální pro rodiče, kteří se stydí číst, říká rozhlasový režisér Vrzák

I proto to jde číst i poslouchat dodnes bez zásadních úprav. Pro mě to byla velká radost, protože – i když to říkají herci často – já jsem Děti z Bullerbynu jako dítě opravdu milovala. Když mi to Aleš Vrzák nabídl, byla jsem velmi ráda. Hned jsem v diáři pátrala, kdy bychom to mohli spáchat.

Jak důležité je pro vás být součástí rozhlasové tvorby?

Loni jsme natočili klasické české pohádky Boženy Němcové, které do rozhlasové podoby přepsala Daniela Fischerová. A teď mi ukazovali, jakou to má poslechovost – a jsou to obrovská čísla.

Měla jsem z toho radost, protože v dnešní klipové době, kdy je všechno zjednodušené, obrazové a rozkouskované, je to vlastně návrat k zastavení. Děti si sednou nebo lehnou a poslouchají příběh bez obrazu. A hlava si sama vytváří vlastní představy a obrazy.

A to je strašně důležité pro všechny obory, nejen pro umělecké. Lidská fantazie je totiž daleko bohatší než všechny servery a všechny AI, které nám předkládají hotová obrazová řešení.

Jak silné pouto pojí herečku Báru Hrzánovou s muzikantem Máriem Bihárim? A jak vzpomíná na kamarádství se zpěvačkou Zuzanou Navarovou?