Rozeklané skály a neviditelné město. Východní pobřeží Krymu má smysl pro drama

Skalnaté pobřeží ukrajinského poloostrova Krym patřilo k pravidelným zastávkám hotelových lodí, které sem vozily turisty z celého světa. Po ruské anexi Krymu před čtyřmi lety ale už ke krymským skaliskům prazvláštních forem tolik zahraničních návštěvníků nemíří. Před začátkem hlavní sezony je tam klid, který s oblibou vyhledávají romantické duše.

Rozlehlé stepi Kerčského poloostrova, východního výběžku Krymu, rozkvetly všemi barvami, kterým ovšem jednoznačně dominuje rudá tvořená miliony okvětních lístků vlčího máku. Step přechází v krajinu zvlněnou holými kopci a z toho posledního se otevírá výhled na Koktebelský záliv.

Temná minulost Soloveckých ostrovů budí hrůzu. Na Souostroví Gulag je ale také kouzelná příroda

Solovecký klášter

Krátkého léta na ruském severu využívají tisíce turistů, aby navštívily Solovecké ostrovy. Jednak jde o církevní poutníky, kteří míří do tamního kláštera a jednoho z prvních stalinských gulagů v Sovětském svazu. Další se na ostrovy v Bílém moři vydávají kvůli drsné kráse severské přírody.

Jeho hladinu od západu lemují vysoké a strmé skály. Celé to nápadně připomíná scénu z moderních filmových pohádek, ovšem s tím rozdílem, že tady tvůrce nepoužil počítačovou grafiku, ale ryze přírodní materiál – vulkanický kámen.

Sopka pod hladinou

„Zprava vidíte sopku, která se nazývá Kara Dag, v překladu z turečtiny to znamená Černá hora,“ ukazuje pan Džama, který v přímořském letovisku Koktebel už dvacet let provází turisty a prodává jim lístky na lodě, které se vydávají na plavbu kolem okrajů sopečného kráteru.

„Tam se nachází skalní útvar Zlatá brána, kvůli které sem všichni jezdí. Když je teplo, kapitán spustí kovovou lávku a lidé se tam mohou koupat. Za klidného moře se Zlatou bránou dá i proplout,“ říká a dodává, že Kara Dag je největší neaktivní sopkou na Krymu a její kráter se nachází pod hladinou moře.

V přímořském letovisku Koktebel je před začátkem sezóny klid.

Skály jako z pohádky

Kapitán lodi Igor podrobně a s chutí vypráví o Karadažské rezervaci, která se rozkládá na ploše bezmála tří tisíc hektarů, a to jak na souši, tak na moři. Její nejzajímavější částí jsou skály, které dostaly jméno podle své podoby.

Proplouváme kolem Krále a královny s jejich dvořany, následuje Perníkový kůň, varovně vztyčený Čertův prst a pod ním Žabí zátoka, kde z vody vyčnívají kameny, které opravdu připomínají sněm žab.

I Krym má svoji Zlatou bránu. Když je moře klidné, dá se jí i proplout.

Ale to už se blížíme k cíli naší plavby – ke Zlaté bráně. Je to osamocené skalisko a uprostřed má otvor. Dnes je ale moře neklidné, takže se jím proplout nedá.

Neviditelné městečko

Ruská anexe přinesla zásadní zvrat v životě Krymských Čechů. Naše kultura zaniká, varují

Krymští Češi si své tradice pečlivě udržovali po dlouhá desetiletí

Málo se ví, že na Ruskem zabraném poloostrově Krym žije až 1500 lidí s českými kořeny. Takové jsou odhady místní krajanské komunity, která teď ale prožívá mimořádně těžké časy. Po anexi už čtyři roky místní Čechy nikdo nenavštěvuje. A možnosti rozvíjet kulturní život i udržovat spojení s původní vlastí jsou omezené.

Přímo naproti skalám, na druhém konci Koktebelského zálivu leží další zvláštnost, kterou jinde nemají – neexistující městečko. Přesněji řečeno v době Sovětského svazu jste je nenašli na žádné civilní mapě, přestože ho každý návštěvník Koktebelu zdálky viděl.

Jmenuje se Ordžonikidze a v jeho továrnách Gidropribor a Gidroapparat se vyráběla torpéda na elektrický pohon. Rusko po anexi Krymu vojenskou továrnu Gidropribor znovu otevřelo, takže městečko Ordžonikidze za chvíli možná zase záhadně zmizí z ruských map.

Zůstane ale na ukrajinských mapách. Ukrajina ruskou okupaci Krymu neuznává a na základě zákona o dekomunizaci vrátila městečku původní název – Kajgador. I taková je historicko-politická realita současného Krymu.

autoři: Martin Dorazín , and
Spustit audio