Já bych řekl, že Dakar je trochu jako sado maso, kde za obrovské peníze platíte za utrpení a často se ráno sami sebe ptáte: „Proč to vlastně dělám?“ Hodně to přirovnávám k horám a lesům, kam lezete nahoru – je to fyzicky i psychicky náročné, stojí to strašné peníze a je to nebezpečné. Přesto se i po roce najdou lidé, kteří tam chtějí jet znovu. Je to také o tom těšit se na ty okamžiky s kamarády, něco jako školní tábor.
Co je během závodu složitější? Zvládnout psychiku, nebo fyzično?
Důležité je sebeovládání a zdravý úsudek. Ten potřebujete hlavně v okamžicích, kdy navigujete – na motorce, kde řídíte i navigujete sami, je to extrémní. V desetinách či setinách vteřiny se musíte automaticky rozhodovat, tělo musí reagovat na různé problémy, které se během jízdy objeví, a zároveň vyvažovat motorku.
Proč jste nepřesedlal na něco, co má čtyři kola, už dřív?
Touha, svoboda a jízda na motorce jsou nádherné – samozřejmě dávají obrovský adrenalin, který se nedá vůbec srovnat s autem. Na druhou stranu, když už jsme u aut, dodnes si v autě naviguji sám, protože jsem tak trochu blázen a za volantem se nudím.
Čtěte také
Zažil jste dva ošklivé pády. V roce 2016 vás dokonce odvážel vrtulník. Proč jste po dlouhém zotavování skočil na motorku a jel znovu?
V roce 2016 jsem na sebe hodně tlačil. Byl to můj druhý Dakar a z desátého místa v 10. etapě jsem potřeboval předjet dva pomalejší jezdce. Bohužel tam byl kámen. Moc si z toho nepamatuji. Tělo má úžasnou schopnost vypnout, když je to příliš.
V Jižní Americe jsou všude fanoušci, a naštěstí tam byli i tehdy. Stačilo, že mě někdo držel za ruku – byl jsem bolestí paralyzovaný a nemohl ani otevřít oči. Pak jsem slyšel helikoptéru a následně mi dali morfium, a pak už to bylo lepší. Postupně jsem se dával dohromady. Devět až deset měsíců jsem nemohl jezdit ani na motorce, ani na kole, ale nakonec jsem mohl jet na Dakar – a byl to vlastně můj nejúspěšnější Dakar: 37 vteřin za top desítkou, 11. místo.
V následujícím roce 2018 se to opět nepovedlo – přeřadil jsem dvojku a dopadlo to špatně. Rozdrtil jsem si čtyři obratle – dva krční a dva hrudní. C2 se mi rozsypala přesně tam, kde je dýchací centrum. Měl jsem obrovské štěstí: neoperovali mě krk, jen hrudní obratle. Chirurg v Limě v Peru řekl, že buď se stane zázrak, nebo ne – a on se stal.
Po zotavení jsem se vrátil a rychle přešel k manažerské funkci: dva roky jsem se staral o závodníky, předával zkušenosti a kontakty. A pak přišel Dakar klasik se Škodou 130 LR a následně s Mitsubishi Pajero z roku 1994.
Čtěte také
Toto období je spojeno s vašimi charitativními projekty. Kdy přišel nápad, že byste mohl spojit svoji vášeň taky s radostí pro druhé?
U mě všechny projekty přicházejí za minutu dvanáct – možná ještě později. Se škodovkou jsem už počtvrté jet nechtěl, měl jsem připravenou toyotu – opět „nudné“ auto, perfektní 4×4, kde si pustíte klimatizaci a rádio a můžete závodit. Pak mě ale napadlo vzít tam na podzim škodovku, protože to je to auto, které mi pomohlo se vrátit.
Vzhledem k mému poranění páteře mě napadlo obrátit se na Centrum Paraple. Zavolal jsem tam a vysvětlil jim, že chci udělat sbírku a darovat jim auto. Grafiku auta vytvořily děti ze školy na téma láska, přátelství, rodina, cestování, sny. A pak jsme vyrazili.
Vítězové Dakaru dostanou sošku beduína a medaile. Jak jste to dokázal finančně všechno pokrýt?
Provozní náklady mi pomohli pokrýt partneři, plus jsem použil vlastní peníze. Pak šlo hlavně o to, co nejvíc na sebe upozornit a zároveň oslovovat partnery pro každodenní sponzoring jednotlivých etap – to vše jsem dělal zároveň s fanoušky, a bylo to skvělé.
Čtěte také
Do deváté etapy jsme byli první celkově, a já už to viděl jako happy-end, protože jsme si řekli, že vybereme milion korun. Najednou se ale všechno změnilo a zůstali jsme stát. Musím přiznat, že jsem se tam tehdy rozbrečel – ne proto, že nevyhrajeme, ale protože jsem slíbil, že vybereme milion, a měl jsem pocit, že zklamu lidi. Bylo to extrémně těžké.
Nakonec mě ale lidé podrželi. Připravil jsem pro ně na YouTube dokument o své kariéře a životě, který jsem chtěl původně uvolnit až po dosažení milionu. Po devátém dni večer jsem se ale omluvil a dokument jim ukázal – a oni peníze poslali. Dokázali se vcítit, že to, co jsem dělal, bylo upřímné. Proto se považuji za morálního vítěze loňského Dakaru – protože jsme to skutečně vyhráli.
Jak vznikl nápad jet na Dakar se škodovkou? A kolik se jízdou na Dakaru podařilo vybrat pro Nadační fond Pink Bubble?
