Rok 1968 mi obrátil život naruby: Tak tady vám ji vedu, soudruzi! Příběh Evy Kantůrkové

Eva Kantůrková při natáčení
Eva Kantůrková při natáčení

Člověk nedovede domyslet převratné události v ten okamžik, kdy se stanou, ale až zpětně, říká spisovatelka Eva Kantůrková. Tak třeba únor 1948: sice ji jako laborantku z modřanské továrny na léčiva spolu s ostatními nahnali v mrazivém dni na korbu náklaďáku a odvezli až před Staroměstské náměstí, jenže potom namísto toho, aby šli morálně podpořit soudruha Gottwalda, se Eva s ostatními kolegy odebrala do blízké hospody. Mohla být u toho, ale nebyla a Gottwalda neslyšela. 

Nebylo divné, že v pracovní dobu měla jít povinně demonstrovat? Tehdy nebylo divné vůbec nic, dělal se převrat – konstatuje suše Eva Kantůrková. A že začal totalitní režim, to jim došlo, až když přišly procesy.

Soukromí neexistovalo

Historie vstupu Evy Kantůrkové do řad KSČ je poměrně bizarní, možná pro danou dobu ale poměrně srozumitelná. Ještě před oním únorem 1948 ji v jejích 16 letech matka (spisovatelka Bohumila Sílová) jednoho dne přivedla na pražský sekretariát KSČ a prostě neplnoletou dceru přihlásila do strany, nepochybně přesvědčená, že pro ni dělá to nejlepší.

Klement Gottwald při projevu v únoru 1948

Po únoru 1948 pak Eva Kantůrková – tehdy ještě Šternová, jejím prvním mužem a otcem jejich dvou synů byl básník Jan Štern – vyzkoušela na vlastní kůži, jak vypadá ideologický dozor „rodné“ strany i v osobním životě.  Na Vysoké škole hospodářských a politických věd se ve studentské stranické buňce začalo propírat její rozpadající se manželství a dostala dokonce jakousi důtku.

Jak říká Kantůrková: navenek to byla doba největšího teroru a procesů, ale uvnitř organizací se vyžadovala puritánská uvědomělost a poslušnost. Člověk se musel obrnit tím, že si soukromí musel přísně schovávat pro sebe, protože soukromí se prostě nerespektovalo – vlastně neexistovalo.  Nicméně dodává: „Škoda, že mě tehdy z té strany nevyloučili, měla bych to později jednodušší.“

Odchod ze strany

V průběhu šedesátých let začaly Kantůrkové – která se v roce 1958 znovu vdala za pracovníka Svazu mládeže a později novináře Jiřího Kantůrka – vycházet první povídky a romány.  Rok 1968 prožívala tak trochu zvenčí – zatímco Jiří Kantůrek v té době byl jedním z klíčových reformních redaktorů Československé televize, ona psala pro režiséra Zdenka Sirového scénář podle svého románu Smuteční slavnost. Film dokončili, načež se obratem ocitl v trezoru – shodou okolností první veřejné promítání pak proběhlo až 17. listopadu 1989 na půdě Filozofické fakulty v Praze.

Rok 1968 mi obrátil život naruby: Kdykoli do toho můžou začít vrtat. Příběh Eugena Brikciuse

Eugen Brikcius

Básník, výtvarník, esejista a latiník. K tomu autor happeningů. Latinu se prý naučil, když byl ve vazbě. Eugen Brikcius je v mnoha ohledech těžko zařaditelná osobnost, a režim v normalizačním Československu s ním měl logicky problém. Ale jednoduché to nebylo ani v relativně svobodomyslných letech šedesátých.

Jarní nadšení a podzimní kocovinu ale pozorovala s jistým skepticismem, který si za ta léta vypěstovala. Program KSČ na ni působil polovičatě, protože většina lidí, kteří hlásali reformní obrat, byla velmi pevně myšlenkově ukotvená v hlubinách stranické minulosti, a už jen z titulu své dřívější poslušnosti a stranické disciplinovanosti si bylo těžké představit, že by byli schopni převést zemi na druhý břeh, ke skutečné demokracii.

Už někdy na jaře 1968 řekla reformistovi Jaroslavu Šabatovi, že to všechno špatně dopadne – on jí v žertu pohrozil, že ji okamžitě vylučuje z „revolučního křídla strany“.  Jak to revoluční křídlo dopadlo, bylo zřejmé už po pár dalších měsících – Kantůrková ze strany vystoupila, Šabatu z ní vyloučili. Nakonec se oba sešli mezi disidenty.

Zatčení a výslechy

S Jiřím Kantůrkem prožili sedmdesátá léta tím, že Eva psala klíčové romány a Jiří pracoval v manuálních profesích. Ač podepsala Chartu, zatčení přišlo „až“ v roce 1981 s absurdním obviněním, že vydala svůj román v cizině bez souhlasu domácích úřadů. Že na něco takového musel dát komunistický stát svůj „štempl“, je vlastně po letech nepochopitelné, ale bylo to tak.   

Rok 1968 mi obrátil život naruby: Jednou uprchlík, vždycky uprchlík. Příběh Zuzany Brejchové

Zuzana Brejchová si z kulky, která jí v pražském bytě málem zasáhla, udělal přívěšek

Takový výhled už nikdy mít nebudu, říká vídeňská Češka Zuzana Brejcha při vzpomínce na svůj bývalý pražský domov. V roce 1968 bydlela s rodiči na Palackého náměstí a z okna dětského pokoje viděla pražské mosty jako na dlani.

Během měsíců strávených ve vazbě si Kantůrková vypracovala poměrně spolehlivou metodu, jak se ubránit nejhoršímu během výslechu. Svému vyšetřujícímu činiteli prostě řekla, že nepodepíše žádnou jinou výpověď než tu, kterou mu sama nadiktuje. Kupodivu to fungovalo. Reakce jejího obhájce Otakara Motejla byla přibližně v tom smyslu, že za takových okolností už jí vlastně nemá moc co nabídnout…

V osmdesátých letech se pak Eva Kantůrková stala mluvčí Charty 77 a dál se angažovala v disentu, na začátku listopadových dní 1989 se také na filozofické fakultě dočkala konečně promítání Smuteční slavnost.

Z disentu do politiky

V následujících měsících se Jiří Kantůrek stal ředitelem Československé televize a Kantůrková strávila dva roky v politice, jako poslankyně a členka předsednictva České národní rady, tedy tehdejšího českého parlamentu v rámci federace.

Fotka Jiřího Kantůrka v knihovně

Při své povaze skeptického pozorovatele měla Eva Kantůrková velké výhrady i k tomu, jakým směrem se Československo a později už jen Česko začalo ubírat v dobách obnovené demokracie. Zásadně dávala v těch letech najevo, že nesouhlasí s neoliberálními koncepty, které u nás v devadesátých letech převládly. 

Dnešní stav hodnotí jednoznačně: jsme společnost, kterou nic nenese. Každý sleduje své zájmy, musíte mít pokud možno ostré lokty, protože jinak se neubráníte. A lidé, kteří tuhle vlastnost nebo možnost nemají, klesají na společenském žebříčku stále níž. Jak doslova Kantůrková říká: „Vidím kolem sebe často tolik bídy, že si říkám, že si to tahle republiky nezasloužila.“  

Ale na druhé straně dodává, že je historický fatalista – je to celosvětový problém a náš převrat před bezmála třiceti lety jen vyšel vstříc tendencím, které byly obecnější. Stejně se prosadí, co se prosadit má, dodává autorka mnoha historických románů, žena, která si v každém režimu zachovala nakonec svůj názor a své vidění světa. Ne nadarmo je jeden knižní rozhovor s Evou Kantůrkovou nazván:  „Jsem osoba vzdorovitá a neposlušná“.  

Spustit audio
autor: Jan Sedmidubský

Související