Rok 1968 mi obrátil život naruby: Krycí jméno Oxford. Příběh Anny Grušové

10. říjen 2018
Malá Anna s rodiči v Anglii

Hvízdavý zvuk raket pod stolem – to je první vzpomínka z dětství Anny Grušové, rozené Goldstückerové. Pochází z válečných dob, kdy na Velkou Británii dopadaly tajné německé zbraně, rakety V1 a V2.

Byla tehdy předškolní dítě, a jakmile začaly ječet poplašné sirény, musela se spolu s dospělými schovat pod těžký ocelový stůl. Nebylo kam jinam – tak jako většina anglických domků neměl ani ten, ve kterém bydleli Goldstückerovi, sklep.

Děti Charty: V tomhle hnojníku žít nechci. Příběh Mileny Jabůrkové Grušové

Milena ukazuje fotografie svého otce, zcela vlevo je fotografie Jiřího Gruši z dětství, spolu s jeho bratrem

Spisovatel, básník, esejista, překladatel a literární kritik, pozdější diplomat a politik Jiří Gruša si do svého deníku v roce 1963 napsal: „Patrně mi není dáno zařazovat se do zákonitostí proudu.“

Nacistické řádění nakonec rodina Goldstückerových přežila bez úhony. Když se po konci druhé světové války vrátili z Londýna do Prahy, měl už otec jako spolupracovník londýnské exilové vlády našlápnuto na skvělou diplomatickou kariéru. Ta vyvrcholila v roce 1948 velvyslaneckým postem v nově vzniklém státě Izrael.

Jenže v roce 1951 byl Eduard Goldstücker z postu odvolán a na novou misi do Švédska už neodjel. Začal učit na pražské Filozofické fakultě, ale po několika měsících byl v prosinci téhož roku zatčen a po roce a půl věznění v květnu 1953 odsouzen na doživotí.

Přestupní stanice Jičín

Následujících několik let žila Goldstückerova manželka s dětmi – Annou a její mladší sestrou Helenou – u rodičů v Jičíně. Nebyla to žádná oáza – spíš pět let ústrků a zavržení. Jak vzpomíná Anna: Pro nekomunisty jsme byli komunistická sebranka a pro komunisty zrádci.

Doba procesu s Rudolfem Slánským, při kterém Goldstücker vystupoval jako svědek (a jak Anna vzpomíná, nechápala, proč si tatínek v rozhlase vymýšlí a říká o sobě nesmysly) přinesla pochopitelně perzekuci celé rodině. Matka přišla o práci v jičínských mlékárnách, neboť, jak jí bylo řečeno soudruhem ředitelem, dělnické třídě je nadále odporné s ní pracovat.

Přesto se i tehdy našli stateční lidé, třeba prvorepubliková učitelka z Anniny třídy, která uklidňovala její maminku a zároveň striktně řekla dětem ve třídě: je to Aniččin tatínek, a já si nepřeju, abyste s ní o tom kdykoliv mluvily. Děti svou statečnou učitelku poslechly.

Maturita, konec 50. let

Otec Goldstücker měl nakonec štěstí v neštěstí – v roce 1955 byl propuštěn a jako jeden z prvních politických vězňů té doby rehabilitován. Nastoupil zpět na pražskou Filozofickou fakultu a v 60. letech pak vedl její katedru germanistiky. V roce 1963 byl iniciátorem později téměř za podvratnou považované liblické konference o Franzi Kafkovi.

Na začátku roku 1962 došlo také k prvnímu setkání obou mužů, kteří v životě Anny hodně znamenali a zásadně ho ovlivnili: jejího otce a jejího tehdejšího nastávajícího Jiřího Gruši. Přestože asi netvořili stejnou krevní skupinu, ani generačně ani světonázorově, navzájem se respektovali. Ve dvaceti, ještě za studií, se pak mladým manželům Grušovým narodila dcera Milena, později následoval syn Martin.  

Jestli přijedou Rusové, tak se nevracej

Eduard Goldstücker jako čerstvě zvolený předseda Svazu spisovatelů měl na jaře 1968 mnoho důvodů se obávat dalšího vývoje: Sověti přikládali kulturní scéně a jmenovitě spisovatelům enormní význam a on byl jako terč mimořádně vhodný – byl tu židovský původ, kafkovská konference, k tomu dědictví padesátých let. Jenomže právě díky tomu, co už zažil, neměl Goldstücker velké iluze o tom, jak to všechno může dopadnout. Své mladší dceři Heleně, která se v květnu 1968 dostala do Anglie jako au pair, lakonicky řekl: jestli přijedou Rusové, tak se nevracej.

Anna Goldstückerová s Jiřím Grušou, počátek 60. let

Nakonec ani jedna z jeho dcer v emigraci nezůstala, ačkoliv k tomu měly obě dost důvodů. Nakonec došlo k atypické situaci: zatímco většinou po srpnu 1968 emigrovali ze země potomci a doma nechali opuštěné rodiče, tady to bylo obráceně.

Eduard Goldstücker se i se svou manželkou rozhodli nic neriskovat a odjeli z Vysokých Tater, kde byli v době přepadení země na dovolené, prakticky rovnou do Vídně a později do Británie. S nastupujícím Husákovým režimem začala mít Anna polepený další život nejen kvůli otci, ale i kvůli manželovi Jiřímu Grušovi, s nímž se za dalších několik let rozvedla.

Nastalo deset tvrdých let – Anna zůstala prakticky sama na dvě děti, k tomu Jiří Gruša podepsal Chartu 77 a začalo druhé kolo perzekucí. Ještě předtím totiž v roce 1973 přišla o práci a stalo se to zcela v retro stylu 50. let, jaký kdysi zažila její matka.

V Ústavu pro vědecké a technické informace, kde tehdy Anna Grušová pracovala, se jednoho dne sešla stranická schůze, na níž se během debaty zvedla jakási soudružka, zamávala týdeníkem Tribuna, kde tehdy na pokračování vycházel seriál denunciačních článků „Renegát socialismu“ o Eduardu Goldstückerovi, načež pravila: „A dcera tohohle člověka pracuje u nás!“ Anna odmítla na cokoli čekat a požádala ředitele, aby ji uvolnil. Ten jí – jak jinak – obratem vyhověl. 

Dcera svého otce, manželka svého manžela

Nabízí se otázka, proč vlastně po srpnu 1968 neodešli všichni? U Anny to bylo ještě podivnější. Navíc se s Jiřím Grušou po letech shodli na tom, že jejich manželství prakticky zahynulo na politické poměry. Za normálních okolností by se zřejmě nikdy nerozvedli.

Děti Anny Martin a Milena Grušovi u prarodičů v Anglii, rok 1982

Zřejmě jedna z věcí, která Annu po celá léta držela při životě, bylo vědomí, že pokud by nakonec zjistila, že je život doma nad její síly, režim by jí nepochybně umožnil se vystěhovat, bylo jí to několikrát naznačeno. Ostatně díky svému rodišti Oxfordu by nejspíš získala britské občanství takříkajíc na počkání. (Mimochodem, když v 50. letech obdržela svůj první občanský průkaz, bylo v něm napsáno, že rodný list vydal „MNV Oxford“.)

Přesto to Anna nikdy neudělala – neměla na emigraci prostě povahu. Navzdory tomu, že se léta protloukala s dětmi sama, že dokonce přišla v památném roce 1989 nešťastnou náhodou o syna Martina, navzdory tomu, že po celou dobu až do listopadu 1989 žila pod dohledem a doslechem StB.

Pochopitelně na ni tato organizace také vedla svazek jako na nepřátelskou osobu, dnes bohužel skartovaný. Přitom jejím jediným „proviněním“ byly rodinné poměry. Dodnes si nicméně nepřeje nahlédnout do torza spisů StB, které na ni a její okolí byly vedeny, a ze kterých by se mohla dovědět třeba i to, kdo všechno na ni v životě donášel.

Spustit audio
autoři: Ivana Chmel Denčevová, Jan Sedmidubský

Související