Rok 1961: Pomáhali bránit svobodu Berlíňanů
Některé historické události máme nerozlučně spojené se jmény jejich hrdinů. U jiných ale aktéři zůstávají po dlouhá léta nebo dokonce navždy anonymní. Vezměme si třeba takovou sovětsko-americkou roztržku, která následovala po vybudování Berlínské zdi v srpnu roku 1961. Kdo na politické úrovni hrozící konflikt zažehnal, je všeobecně známo. Náš zpravodaj v Německu Jiří Hošek nám ale představí dva bývalé americké vojáky, kteří jeden z milníků Studené války zažili v berlínských ulicích na vlastní kůži.
Velmi pravděpodobně jste ten snímek už někdy viděli. Píše se říjen roku 1961 a na přechodu Checkpoint Charlie mezi Západním a Východním Berlínem právě graduje napětí mezi Sovětským svazem a Spojenými státy. Americký tank a jedno vozidlo pěchoty stojí pár desítek metrů od skupinky sovětských obrněnců. Nervózní prst na spoušti by býval způsobil tragédii. Na fotografii sice není vidět, ale v budově po levé straně, kde dnes paradoxně sídlí České centrum, se své spolubojovníky chystal v případě potřeby krýt palbou z kulometu dvacetiletý vojín William Raynor.
"Měl jsem strach, protože jsem věděl, že když někdo začne pálit, tak se můj život bude počítal na minuty. Vždyť Rusové tam měli tanky. Stačilo, aby jeden z nich zvedl svůj kanón a vystřelil. Ležel jsem na břiše ve třetím patře a měl jsem perfektní přehled o dění na Checkpoint Charlie. Říkal jsem si, že když to začne, dostanu co nejvíc Rusů, než oni dostanou mě," vzpomíná na horké chvilky William Raynor.
Velitel tankové čety, poručík Richard Swain z Massachussetts, byl na místo, kde Studená válka hrozila přerůst v konflikt zatraceně žhavý, povolán až o pár dnů později. Dorazil ze Západního Německa celkem originálně. Vlastním autem.
"Věděl jsem, že nedaleko od nás je v bojové pozici 33 sovětských tanků. Situace byla opravdu kritická. Bylo to jako polévka, která se má každou chvilku začít vařit. Chápal jsem, že svým způsobem píšeme historii. Připouštím, že i my jsme s pěti ženijními tanky s buldozerovou radlicí cvičili na letišti Tempelhof, kterak prorazit Berlínskou zeď a proniknout do východní části města. Jednání americké a sovětské vlády naštěstí tento scénář odvrátila," vzpomíná podplukovník ve výslužbě, který se do Západního Německa vrátil ještě koncem 70. let coby velitel tankového praporu.
On i jeho kolega Bill Raynor vzpomínají s dojetím na péči, které se jim dostalo od obyvatel Západního Berlína, jejichž svobodu pomáhali udržet. "První Vánoce v roce 1961 jsem strávil ve stanovém městečku na Friedrichstrasse. Vládla tuhá zima a byl jsem navíc ve službě. Na bránu ale začaly přicházet západoberlínské rodiny, které nám přinášely nejrůznější dárky. Jejich pohostinnost zahřála naše srdce stejně jako vodka nebo koňak, kterými Berlíňané nešetřili. O rok později jsme už západoberlínské rodiny pozvali zase k nám do kasáren na štědrovečerní večeři. I v tak těžké době byly Vánoce díky německým přátelům radostným okamžikem. Řada našich vojáků, včetně tady Billa, se taky scházela s krásnými německými ženami a mnozí se tu taky oženili," doplnil Richard Swain.
Pro Billa Raynora, vykuleného kluka z vesnice, který nikdy předtím neviděl tramvaj nebo metro, byl pobyt v Berlíně kulturním šokem. Kromě nevšedních zážitků, jakými bylo bezesporu hlídání nacistických prominentů Hesse, Speera a von Schiracha ve špandavské věznici, si odtud odvezl i manželku Margit.
"Moje žena měla strach mě představit svému otci, a tak mě vzala do rodiny asi až po šesti měsících, co jsme spolu chodili. Její otec neměl Američany moc v lásce, což jsem zpočátku příliš nechápal. Mohla za to samozřejmě válka. Tři z jeho sedmi bratrů se nevrátili od Stalingradu. Rodina byla několikrát vybombardovaná a musela se neustále stěhovat. Když jsme se ale s budoucím tchánem nakonec poznali, tak si mě oblíbil. Dokonce mě naučil pít. Když jsem přijel z Ameriky, tak jsem ani nepil, ani nekouřil," dodal William Raynor.
I když se pohled Berlíňanů na Američany za posledních více než 40 let dost pokazil, Bill Raynor a Richard Swain se do města nad Sprévou budou vždycky rádi vracet. A to i přesto, že město, které znali z roku 1961, už prakticky nepoznávají.
