Rio se stará o hendikepované – bourá překážky na ulici i ve společnosti

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Podobných čekáren je po Riu de Janeiru více. Radnice teď staví sedmé středisko pomoci hendikepovaným

Mnohé oblasti v olympijském a paralympjiském Riu de Janeiru vypadají dosti nevábně. A když vám někdo řekne, že v nich žijí lidé s tělesným nebo mentálním postiženým, pravděpodobně byste spráskli ruce. Jenže radnice nedává ani náhodou od hendikepovaných ruce pryč.

Nízká budova, do které vede místo schodů dlouhá rampa, něco mezi školou a zdravotním střediskem. Je tu hodně veselo – jedna místnost je jakási čekárna. Vesele tu klábosí maminky a mezi nimi sem tam tatínek. Čekají, až skončí „hodina“ – z každých dveří je slyšet něco jiného.

„V každém ze 6 středisek pracujeme s lidmi s jakýmkoliv postižením. Staráme se o rehabilitaci, integraci ve společnosti a taky se snažíme je ve společnosti prosadit. Takže tady máme lidi na sport, na kulturu a taky na rehabilitaci.“ Tím nejnovějším centrem ve čtvrti Irajá v chudé severní zóně města mě provází šéf odboru hendikepovaných obyvatel riodejaneirské radnice Carlos Alberto Rocha.

Ten bubínek ze dveří, to je chlapeček s autismem, kterému tu pomáhají muzikoterapií. Na chodbě jsou třeba posilovací stroje pro vozíčkáře, za budovou hřiště.

Vcházíme do jedné „třídy“, kde nás z vozíku zdraví širokanánským úsměvem 25letý mladík. Mluví s námi pomocí kartiček s obrázky navlečených na provázku. Právě se nám představuje tou, na které je jeho fotka a jeho jméno. Thiago. Na zdokonalování vyjadřování i pomocí obrázků s ním pracuje logopedka Lila Bonfadiniová.

Logopedka Lila Bonfandini ukazuje obrázky, kterými se dorozumívají děti s vadou řeči

„Všechny jsou individuální. Nemáme pro všechny stejné – každá sada kartiček odpovídá osobnosti jejich uživatele.“ Teď nám říká, že chce taky ještě něco říct. Prý taky rád fotí. „Pro děti děláme takový sešit, hezky svázaný, a tam ukazují, co potřebují.“

Bezbariérový metrobus i tramvaj

Lila se pouští do výroby dalších větiček. Na internetu spolu hledají obrázky, které pak vytisknou. FX… tak a teď ještě další… Koukám, že tohle už je pokročilá konverzační knížka – na papíru leze z tiskárny nejdřív čtvereček s nápisem „jsem svobodný“, pak nápis, který by se dal přeložit jako „jsi kočka“ a pak „dej mi pusu na pusu“… Vidíš ho, lotra?

Jak mi říká Thiagova maminka Maria Conceição Eliasová, za tohle středisko je vděčná. „Pro mě a mého syna se hodně změnilo. Teď si hraje, povídá… On i já jsme tady našli nové přátele. Jsme tu jak jedna rodina. Každý zde má sice jinou nesnáz, ale jinak jsme si tu všichni rovni.“

Paralympijské hry městu v mnohém pomohly. Jak říká Carlos Alberto z radnice, nejde jen o stadiony. „Netvrdíme, že město je 100procentně bezbariérové. Ale hodně jsme pokročili. Máme bezbariérovou metrobusovou dopravu, tramvaj… Máme 59 čtvrtí, kde jsme udělali nové chodníky, nájezdy, pásy pro nevidomé… Obchody mají rampy… Ale radnice má ještě větší úkol: integrovat hendikepované do společnosti.“

Lidé ze čtvrti Irajá a okolí jsou rádi, že tu něco takového mají

Pomáhají v tom i školy – město nemá jedinou školu, která by nemohla přijmout postižené děti. A pomáhá i sport – i ve zdejším středisku loví trenéři sportovní talenty pro městský paralympijský tým. Kdo ví – třeba se mezi mládeží tady kolem schovává budoucí šampion z Tokia 2020.