Richard Müller slaví 44. narozeniny novou deskou

Host(Richard Müller): No tak musíme předpokládat, no, to je důležité, možná neví.

Moderátor (Naděžda Hávová): Já myslím, že si můžeme být téměř 100% jisti.

Moderátor (Vladimír Kroc): No, co myslíte, že se jim nejspíš vybaví, když se řekne Richard Müller?

Host (Richard Müller): No tak jak komu, protože jsme na vlnách českého radia, tak v mém případě možná i nějaké písničky.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak tedy zpěvák, novinář, moderátor, skladatel, textař, scénárista, fotograf Richard Müller se narodil 6. září 1961 v Bratislavě, vystudoval scenáristiku a dramaturgii na VŠMU, začal publikovat v hudebních časopisech no a v roce 1984 založil skupinu Vanget. O 5 let později se nejúspěšnější písní roku stal hit Štěstí je krásná věc, a to hodně přeskakuji. Nebudeme tu vypočítávat všechna ocenění, Lyry, Slavíky, desky, spíš se zmíníme o Richardových mimohudebních aktivitách. Kromě jiného naspal knihu Americký deník, ceněná byla jeho kniha fotografií Amerika a také napsal scénář k televiznímu filmu Dirigent, uváděl vlastní talk show Müllerád, později Promülle, jak jste to vyslovoval?

Host (Richard Müller): No, promile.

Moderátor (Vladimír Kroc): Richard Müller je rozvedený, má 2 děti, s dcerou Emou nazpíval duet Už to tak vyzerá, který avizoval 11. album v řadě zvané 44.

Moderátor (Naděžda Hávová): Proč prožíváte zrovna čtyřiačtyřicetiny, proč ne 50, 40, jsou pro vás něco 44 jako prodloužená Kristova léta?

Host (Richard Müller): Ne, vůbec ne, já jsem jen před těmi 11 lety vydal album 33 a už tehdy jsem si říkal, že by byl celkem fór, kdyby jsem za 11 let na to vydal album 44, takže přesně tak, když to počítám a když bych ještě žil a živil se tímto, že by jsem za 11 let vydal album 55, potom věrný svému image by to nebylo 66, ale 69, opravdu zralý album budu považovat album 88 a ukončím to albem 111.

Moderátor (Vladimír Kroc): Slibujete?

Host (Richard Müller): Slibuji.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak se za těch 11 let od 33 a od toho vydání alba 33 Richard Müller změnil?

Host (Richard Müller): No, byla to myslím si zásadní změna mého života, protože jsem prožil všechno, co se asi pravděpodobně zažít dá, po profesionální pokroky i v mé privátní sféře a mám pocit, že to bylo tak asi pravděpodobně nejdynamičtější období v mém životě.

Moderátor (Vladimír Kroc): Kdybyste to četl jako scénář, jako vystudovaný scénárista, škrtal byste hodně?

Host (Richard Müller): Neškrtal bych vůbec, protože všechno co se stalo, tak to podle mě se stát mělo a pro mě je důležité, že jsem to všechno prožil a jsem vlastně rád, že jsem to prožil.

Moderátor (Vladimír Kroc): Říkává se konec dobrý, všechno dobré, konec té 11leté dekády dobrý?

Host (Richard Müller): Ano, ano, momentálně velmi dobrý, i když samozřejmě chvílema to svádí k určitému pocitu nudy možná, protože ty přecházející roky byly chvílemi tedy velmi dramatické, ale mě momentálně, když je to teda nuda, tak mě to maximálně vyhovuje.

Moderátor (Naděžda Hávová): Albem 44 se vracíte ke spolupráci s Henrichem Leškem, s kterým jste dělali vaše první desky. Ono se říká nevstupuj dvakrát do téže řeky?

Host (Richard Müller): 33 jsem s nim dělal a když už bylo to rozhodnutí víceméně jednoznačné, že bude 44, tak jsem to úplně automaticky chtěl spojit s Henrichem.

Moderátor (Naděžda Hávová): Takže Henrich má patent i na 55?

Host (Richard Müller): Já si myslím, že ano, i když momentálně to vypadá tak, že možná i na některá alba, které budou mezitím, když budou, ale my jsme se vůbec nerozešli v rámci žádného profesionálního konfliktu a pravda je teda taková, že v průběhu těch 11 let byly roky, když jsme se dejme tomu i rok a možná i delší dobu vůbec neviděli a to střetnutí bylo zajímavé tím, že vlastně jsem potkal toho jistého člověka, kterého jsem tehdy nějakým způsobem opustil s tím, že kromě toho, že já jsem měl za sebou svoje alba a koncerty a tak dále a tak dále, tak Henrich v tom co se stalo, orientoval velmi zajímavým směrem, protože dělal úplně jiné projekty, to byly nějaké balety pro Národní divadlo slovenské a také jako, že trošku jinak působil v šíře koncipovaných, větších dílech.

Moderátor (Vladimír Kroc): Podobně jako předchozí album Monogamný vzťah jste točili tu aktuální cédéčko v New Yorku ve studiu Monster Island, proč, nejsou v Česku, na Slovensku výborně technicky vybavená studia?

Host (Richard Müller): já si dokonce myslím, že jsou v Československu i lépe vybavená studia, než je Monster Island, ale poprvé já jsem se nikdy netajil velmi kladným vztahem k Americe a teda hlavně k New Yorku jako takovému, to znamená pro mě je velmi, velmi důležitá atmosféra, místo, v kterém to vzniká, samotný ten pocit, že vlastně vyjdu z toho studia a opět znovu nějakým způsobem splynu s tou ulicí s newyorskou a koukám okolo sebe, hlavně bývám absolutně nepoznaný, což mě velmi těší, protože to považuji za největší svoji svobodu.

Moderátor (Vladimír Kroc): No, je to ale svoboda a ten pocit určitě draze vykoupení, protože jistě ty náklady jsou několikanásobně vyšší, ne?

Host (Richard Müller): To určitě jsou, ale v každém případě mě to za to stojí, takže já nechci se tvářit, že s těm svým projektům přistupuji především nějak egoisticky, ale něco pravdy na tom bude. Pro mě je hrozně důležité, že můžu potěšit sám sebe, že můžu zažít něco co jsem nikdy v životě předtím nezažil, měl jsem tam mnohých výdajů na to, že tím, že jsme v New Yorku točili 44 s muzikanty, a kterými jsme točili, že se mi splnil nějaký sen a já musím konstatovat, že se mi nesplnil žádný sen, protože já jsem si nikdy v životě nedovedl představit ani ve sféře snů, že bych někdy mohl natočit album s takovými lidmi, takže já to skoro považuju za zázrak a v tom případě mi to stojí za jakékoliv vynaložení finančních prostředků.

Moderátor (Naděžda Hávová): Říkáte byl to zázrak, že se mi podařilo získat takovou sestavu špičkových amerických muzikantů. Řekněte, jak se vám to podařilo?

Host (Richard Müller): Tak, že já jsem nahrával předešlé album Monogamný vzťah v New Yorku a tam to teda opravdu bylo velmi pozoruhodné, protože ještě 10 dní předtím, než jsem odcházel se svým albem jsem ani jen netušil, že v New Yorku budu něco točit a ten kompletně celý repertoár opravdu na Monogamný vztah vznikl v průběhu 2 nocí a album se potom natočilo v průběhu 3 dní a 3 nocí, ale co je důležité, vznikly určité kontakty, se kterými teda jsem nepočítal, ale staly se. To znamená Mike Capri, majitel studia teď v případě 44 se stal vlastně pro nás takovým nějakým kulturním atašé, takže my jsme si v Bratislavě vymýšleli s tím, že jsme chtěli dělat, komunikovali jsme s Mikem a Mikem to vlastně na té newyorské půdě domlouval.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ještě nedávno jste byl skeptický k možnosti, že by to bylo elitní studiová kapela na vás postavila na newyorských koncertech, tak američtí muzikanti jsou tady, budete s nimi vystupovat nejenom za pár dní v Praze 9. prosince, ale také v Bratislavě a teď v Košicích, udělali to z kamarádství nebo jak?

Host (Richard Müller): Já se vám přiznám nejen pro to, já tomu vážně nerozumím, protože jsou to hudebníci, kteří i v tom New Yorku a odvažuji se tvrdit, že opravdu v rámci muziky je v New Yorku ta největší konkurence, která existuje. Jsou to muzikanti, kteří opravdu nemají problém o svoje nějaké angažmá, to znamená proč zvolili takový výlet sem do Evropy ještě navíc s tím, že musí nacvičit 2hodinový program, proč nezůstali doma, nahrají tam dále s tím, s kterými hráli, není mi to celkem jasná.

Moderátor (Vladimír Kroc): U vás bych nečekal skromnost, v duchu, že neřeknete, asi se jim ta moje muzika líbí?

Host (Richard Müller): To si dokonce myslím, že k tomu neměli ani nejmenší důvod, protože my jsme nahrávali album velmi zvláštním způsobem, jako takovým, že oni slyšeli klik, metronom, který udává tempo, oni slyšeli pomocný klavír a oni slyšeli pomocný zpěv a takovým způsobem jsme před ně postavili vlastně 14 skladeb, nemohli mít absolutní představu o tom, jak se dále bude, budou ty aranžmány vyvíjet, to znamená oni odehráli svoje party a až později jsem se dozvěděl, že když už se k nim dostala 44 v té podobě, v jaké vyšla, takže vlastně v podstatě poprvé slyšeli album, které nahrávám.

Moderátor (Naděžda Hávová): Richarde, kdyby se na vás obrátili mladí muzikanti, že chtějí něco podobného, zajímalo by mě, jak byste reagoval vy?

Host (Richard Müller): No já by sem, to vždycky záleží jen a jen na tom, že jaká nabídka přichází a teda v tomto případě tím samozřejmě myslím nabídku vyloženě humoresku, když si to tak vezmeme, to znamená mě se nikdy nestalo, že bych apriori odmítal poslouchat někoho hudbu nebo číst někoho texty. Běžně se stává, že přijde člověk neznámý za mnou, po koncertě nebo kdykoliv a přinese mi svá slova nebo jinak v obálce cédéčko a nebo text a za těch 20 roků co to dělám se mi nikdy nestalo, abych to hodil do kýble a nebo abych si to neposlechl, protože je to hrozně dobrodružné, opravdu se prostě může v tom člověku vypnout něco tak zajímavého, že stojí za to ho objevit nebo s ním spolupracovat a nebo cokoliv.

Moderátor (Naděžda Hávová): Mimochodem za těch uplynulých 20 let, podařilo se vám někoho objevit?

Host (Richard Müller): Objevit si myslím, že ani ne.

Moderátor (Naděžda Hávová): Aspoň sám pro sebe.

Host (Richard Müller): Dokonce jsem ani na tom nějak velmi nepracoval, ale on většině, aspoň jsem si je objevil sám pro sebe, opravdu se objevili lidé, u kterých jsem byl zaskočený, že je vidím a zaregistroval jsem je úplně v embryonálním stadiu jejich kariéry a předpokládal jsem co se potom i naplnilo, že je čeká v naší branži velká kariéra.

Moderátor (Vladimír Kroc): Už vám někdo vyčetl, že protežujete Emu, dceru tedy? Vítr z plachet kritikům možná bere to, že ona zpívá dobře.

Host (Richard Müller): To mě celkem těší. To je také takový specifický problém, protože já a v podstatě každý otec, snad to nebude normální, strašně miluji tu babu a já už mám ještě syna, kterého miluju stejně, ale samozřejmě k té dceři vždycky údajně otec má nějaký vysoce kladný vztah a ono to celé vzniklo tak, že jsem řídil auto, v kterém se to auto nacházelo, jsem zaregistroval, že na tom zadním sedadle, jak sedí, tak se známými písničkami zpívá a chvílemi jsem měl pocit, že si zpívá velmi dobře a jednou jsme na společné dovolené tak nějak seděli a já jsem napsal písničku toho duetu a tak jsem jí jako velmi spontánně oslovil, ať si to poslechne, potom jsem se jí ptal, jestli se jí to líbí a ona samozřejmě mi nechtěl ublížit, tak říkala, že se jí to líbí a ptal jsem se jí, jestli teda by to se mnou nahrála a ona řekla: Proč ne, a tak tu písničku nahrála a nikdy z toho co mě velmi těší, jsem ani nezaregistroval nějakou změnu charakteru a nebo něco, jako, že by najednou začala chodit namyšlená, že zpívá, z velkého odstupu to brala, když se písnička objevila, tak dokonce jsme dostali nějaké nabídky na společné vystupování, za které jsme absolutně rázně zatím odmítl, protože nemíním to 12leté dítě vláčet po večerních akcích jen proto, aby sem nějakým způsobem na někoho zapůsobil a je strašně mladá na to, abych jí tlačil do businessu, tak si myslím, že když by náhodou spontánně k tomu nějakým způsobem spěla a jednoho dne mi řekla, že chce něco dělat a uznala by za vhodné si nechat poradit a nebo pomoct, tak samozřejmě budu stát k dispozici podobně jako při každé jakékoliv jiné aktivitě.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak si Emu s taťkou teď poslechneme.

Moderátor (Naděžda Hávová): Posloucháte Český rozhlas 1 Radiožurnál pořad Dva na jednoho, naším dnešním hostem je zpěvák, novinář, moderátor, skladatel, textař, scénárista a fotograf Richard Müller. Mimochodem, jak se vám poslouchá pravěký hit Po schodoch, který my na Radiožurnálu hrajeme velmi často?

Host (Richard Müller): Víte, když to byla opravdu velká pecka, když to byl opravdu velký hit, tak denně jsem byl konfrontovaný 3 až 5krát tím, že na mě kdokoliv křičí: Po schodoch a po schodoch a hele, po schodoch a pochopitelně začas jsem měl, ale za to poslouchači nemůžou a tím pádem jediné na čem jsem vždy pracoval bylo to, aby ani mě nezačala ta písnička vadit, to znamená v případě jakékoliv, jakéhokoliv nástrojového složení, obsazení skupin, které jsem měl, jsem se vždy snažil, aby ta písnička zněla aspoň trošku jinak, ale neuměl jsem si a neumím si představit, že by někdy na tom koncertě nezazněla, protože vlastně považoval by sem to do jisté míry za možná, za takový nějaký malý podvod na ty posluchače.

Moderátor (Vladimír Kroc): Desku, teď se vracíme zase k té aktuální k té 44, vydáváte v nově založeném vlastním vydavatelství, možná někoho překvapí, že se jmenuje 44, proč? Nebyl jste spokojený s tím předchozími vydavateli?

Host (Richard Müller): Já jsem vždycky toužil přistupovat ke svému albu v maximálně možné míře a to dobře vím, že vlastně žádné vydavatelství nemůže nikdy zaručit ani zabezpečit, protože nikdy to personálně není o tom, že by se mohli ty lidi na té firmě důsledně a dokonale starat o desítky titulů, které jim vycházejí. To znamená z tohoto důvodu, to byl jeden krok a druhý velmi objektivně, spontánně a upřímně přiznávám, druhý byl finanční, protože když jsem si uvědomil kolik za posledních několik roků prodalo mokách alb a když jsem si uvědomil jakým způsobem má postavenou svojí smlouvu, tak jsem doznal takový pocit, že možná už jednoho dne bych rád i zaregistroval nějakou finanční informaci o svém úspěchu.

Moderátor (Vladimír Kroc): Zdá se ale, že zas tolik neriskujete, tohle Sony BMG, firmy, která vaše album distribuuje, ještě před vydáním podle objednávek byla deska platinová. Je to pravda?

Host (Richard Müller): No, to samozřejmě máte pravdu, ale zase je třeba posluchačům, kteří se moc neorientují, dejme tomu mnohých v této sféře, třeba je uklidnit, že i platinové album v Americe je míněno zde možno a v České republice 10 000 a já si vážím i toho čísla samozřejmě, protože realita je taková jaká je, ale mě upřímně s přiznám prostě fascinuje stále už roky skutečnost, že člověk, který vypadá tak, jak vypadám já a který dělá takovou produkci, jakou dělá, je v podstatě v té prvé linii toho konečného úspěchu. Je to fantastický pocit. Já mám z toho strašnou radost, ale zas na druhé straně, kdyby se to mělo někdy změnit, tak si nemyslím, že bych to považoval za nějakou tragédii, já bych za tragédii považoval moment, kdy bych si uvědomil, že vlastně už jen tak nějak v rámci setrvačnosti produkuji věci, které tvořím, ale nejsou ty konečné čísla pro mě až tak důležité.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jsem si prohlížela booklet toho vašeho nejnovějšího alba. Mám za to, že všechny fotky, které tam jsou, jsou vaše.

Host (Richard Müller): Všechny fotky jsou moje s výjimkou těch, na kterých jsem.

Moderátor (Naděžda Hávová): No, ne, viděla jsem tam dokonce i jednu fotku, kde jste v odrazu v zrcadle nebo v nějakém skle.

Host (Richard Müller): Ano, tak ta moje vlastní.

Moderátor (Naděžda Hávová): Svými texty občas dost provokujete, mimochodem opravdu byste chtěl zemřít při orgasmu?

Moderátor (Vladimír Kroc): Proč tě to zajímá?

Moderátor (Naděžda Hávová): Jsem zvědavá.

Host (Richard Müller): Tak musím říct, že je velmi mužů, který by chtěli zemřít právě při orgasmu.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vladimíre, jak jsi na tom ty?

Moderátor (Vladimír Kroc): Já jsem nad tím ještě takhle nepřemýšlel, ale zas na druhou stranu jsou asi i horší konce. Pojďme zase zpátky k písničkám. Ten druhý duet, jeden už jsme slyšeli. Ten druhý jste natočil s Ivou Bittovou, ona svojí verzi Samoty, tak se jmenuje ta písnička, má pokud vím, na vlastní desce, to je truc nebo jste se tak domluvili?

Host (Richard Müller): Ne, ne, to mělo velmi zajímavý význam měla ta písnička, takže jsem jí napsal velmi noční text pro sebe Samota a dal jsem ho Ivě, aby mi ho, mi ho složila a potom nějakým způsobem jsem se k němu nedostal a pak ona připravovala svoje aktuální album a tam se ta písnička objevila a já jsem vlastně po těch 3 letech znovu slyšel ten text a uvědomil jsem si, že kromě toho, že to Samota je jednou ne ze zásadních momentů mého života, ale velmi často se vyskytujícím prvkem, že ten text je pro mě hrozně důležitý a ona akceptovala to, že se ta písnička objevuje na mém albu, takže v podstatě další, na dvou albech paralelně vychází od vlastně dvou různých interpretů stejná písnička s tím, že u i Ivy má úplně jiná aranžmá a já jsem se snažil jí udělat prostě neobnaženějším způsobem, jakým se dalo, takže výsledek je takový, že Haram Bulog hraje na kytaru a já zpívám.

Moderátor (Naděžda Hávová): O dál, neoprášíte teď svůj původní záměr natočit desku na Kubě s muzikanty jako byl Ibrahim Ferrer nebo lidi kolem Bueva Vista Social Club?

Host (Richard Müller): To je taky takový zvláštní příběh, který jsem si znovu uvědomil nebo který si uvědomuji až s odstupem času, že asi není dobře mluvit o svých plánech, protože v té naší branži se opravdu často velmi rychle a zásadně mění, to bylo celé tak, že já jsem po pražském koncertě Ibrahima Ferrera ve sportovní hale, dokonce ještě v průběhu toho koncertu do svého mobilu napsal text společního duetu a potom jsem měl možnost se střetnout s panem Ferrerem a já jsem to přečetl ve slovenštině, pan Parker to překládal do angličtiny a tour manager pana Ferrera to jemu překládal do španělštiny a celá pointa toho textu je taková, že měl zavírat, refrén je o tom, že jediné co mě opravdu sere je to, že si se mnou nezazpívá Ibrahim Ferrer. A Ibrahim Ferrer, když to slyšel, když mu to přeložili, ten povídal: Proč ne? Když budete točit na Kubě, tak se ozvěte a dostali jsme dalších několik zajímavých kontaktů od managementu, protože byla taková ambice, ale i perspektiva, že bychom mohli děla i s jeho muzikanty. Po několika měsících byl pan Ferrer v Bratislavě na koncertě a tam už jsme mu vlastně odprezentovali kompletně udělanou celou písničku, donesli jsme mu cédéčka, znovu se vyměnily vizitky, kontakty a všechno a znovu to vypadalo tak, že všechno s uskuteční, no, ale od toho momentu jsme se víc nespojili. Potom jsem se dozvěděl takové informace, že údajně teda jeho zdravotní stav už v tom čase nebyl nejlepší, takže možná to nějak s tím souviselo, možná to souviselo s čímkoliv jiným, je mi to jedno, ale v Bratislavě se pak ukázalo, že nebude ani spolupráce s panem Ferrerem, pravděpodobně ani s jeho muzikanty a tehdy jsem celkem přesně nedovedl pochopit proč bychom měla točit takové album, i když se přiznám v budoucnosti bych to velmi rád někdy udělal.

Moderátor (Vladimír Kroc): Svoje 11. album jste pojmenoval tedy 44. Bylo to takové neprozíravé, protože co za 6 let, až autorovi bude 50, ta deska se určitě bude dál hrát. Vlastně si uvědomujeme jak rychle stárnem.

Host (Richard Müller): Já myslím, že v mém případě je to úplně jedno, takže víte, já si fakt nemyslím, že by mě někdy někdo měl rád a poslouchal moje písničky kvůli tomu, že jsem nekrásnější a ten věk taktéž a dokonce si myslím, že když se všechno teda podaří a zdárně bude následovat, tak fakt mám pocit, že možná za 10 let bude ještě smysluplnější můj repertoár a moje interpretace než kdykoliv předtím.

Moderátor (Vladimír Kroc): Třeba ta 55 bude, myslím ta deska, ale jak jste slíbil potom 69, to je ještě pár let, co byste do té doby rád stihl?

Host (Richard Müller): Neplánuju až tak dlouho dopředu a dokonce jsem neplánoval nikdy v minulosti, byť jsem byl vlastně, po každém albu mi to jen tak logicky víceméně šeptalo, že bude další, ale nikdy jsem nepřemýšleli o tom, jaké, s kým, kde a teď poprvé nastala taková zvláštní situace, že nějak tak máme vymyšlené, že co by mohlo být příští rok a dokonce co by mohlo být ten další, ale o tom opravdu neřeknu ani slovo, protože.

Moderátor (Naděžda Hávová): Richarde, na co se teď nevíc těšíte?

Host (Richard Müller): Teď se nejvíc těším na pražský koncert v T-Mobile aréně 9. prosince, který by měl být poslední v této sestavě, já si osobně myslím, že a já se upřímně přiznám, že já jsem vlastně v průběhu těchto koncertů věrným divákem. Jen nestojím tam dole, ale jsem nahoře a jsem tam musím něco oznámit do mikrofonu, ale mě absolutně fascinuje pozorovat, vnímat ty lidi, kteří tam se mnou hrají.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tam my snad můžeme prozradit se těšíme tedy spolu s vám a děkujeme za to, že jste přišel do studia Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, to byl náš dnešní vzácný host Richard Müller, kterého můžete vidět už za pár dní 9. prosince v T-Mobile aréně v Praze. Tak ať se všechno podaří mějte se dobře, na shledanou.

Host(Richard Müller): Děkuji.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vše dobré vám, milí posluchači, přejí a na slyšenou se v příštím vydání pořadu Dva na jednoho těší Vladimír Kroc a Naděžda Hávová.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.