Režim mám dodnes. I v osmdesáti hraju denně tenis a pětkrát týdně plavu, říká krasobruslařka Eva Romanová

V březnu 2026 se světová špička sjede do České republiky. Bude to hned po konci olympiády. Budete tam?

Budu tam. Bude to fantastická podívaná. Vždyť se sjede 200 nejlepších krasobruslařů světa z 50 zemí, kteří budou mít ty nejlepší podmínky – arénu, tréninkovou plochu a hotel jenom pár kroků od sebe.

Čtěte také

Pohyb mi dává do života optimismus a elán. Nepřemýšlím o tom, jestli mě něco bolí, říká 77letá krasobruslařka

Jak jste to měla v roce 1962 s podmínkami vy?

My jsme to měli také dobré. Sportovní hala byla nová, a protože nebyly reklamy, nebyly ani mantinely, ale jen takové obložení s kytkami v truhlíkách. Vstupenky byly vyprodané každý den a publikum bylo úžasné. Rozumělo krasobruslení – možná víc, než tomu rozumím já dnes – a ovace dávalo nejen nám, ale všem závodníkům.

Tehdy se muselo na výsledky čekat. Vy jste vyhráli, ale nevěděli jste to. Jak dlouho se čekalo na výsledky?

Někdy se čekalo půl hodiny i déle. Mezi šatnou a rozhodčíma, kteří vše počítali, fungovali ale zvědi, kteří vždycky přiběhli a říkali, jak to vypadá. Nejdřív to vypadalo na páté místo, což by byl obrovský úspěch, protože my doufali v umístění do desátého místa. Pak zas někdo přiběhl a říkal, že snad budeme druzí nebo třetí. Nakonec jsme vyhráli a stali se z nás mistři světa. Bylo to opravdu nečekané.

Když ale jednou vyhrajete mistrovství světa, tak se samozřejmě očekává, že ho vyhrajeme i příště. Vzpomínám si, co k tomu řekl náš tatínek. „Nemyslete si, že když jste mistři světa, že to bude jednodušší. Naopak budete muset cvičit a trénovat ještě víc.“

Taky si vzpomínám, že jsme byli pozvaní do lóže v prvním patře, kde byli všichni v elegantních oblecích. Gratulovali nám včetně jednoho pána s jeho manželkou v černých šatech. Věděla jsem, že ho odněkud znám, ale nemohla jsem si vzpomenout. Až maminka mi řekla, že to byl pan prezident, jehož obraz visel v každé školní třídě.

Čtěte také

Nepela byl výjimečný člověk. Zasloužil by si i deset filmů, říká herečka Zuzana Mauréry, která ztvárnila krasobruslařovu trenérku

Tehdy to asi nebylo o penězích. Dostali jste ale nádherné křišťálové ceny.

Český křišťál je velmi proslulý. I závodníci z jiných zemí byli samozřejmě nadšení, protože náš křišťál je opravdu ten nejlepší na světě.

Kde jsou vaše ceny teď?

S Pavlem jsme se o ně podělili. To, co má Pavel, má Soňa. Bohužel Pavel zahynul ve 29 letech při autonehodě. Zbytek mám já v Anglii.

Celá republika po vašem úspěchu v roce 1962 začala říkat Romanovým naše děti. Nezlobil se tatínek, který to všechno způsobil, který vás vypiplal?

Nám to nepřišlo divné, protože jsme byli děti. Ale většina našich soupeřů byla o pět až deset let starší. Proto ve francouzských novinách psali, že děti porazily dospělé závodníky. Tatínek by se určitě nezlobil. Myslím, že by ho to potěšilo.

Vy jste potom jeli na další šampionáty, kam vlastně nemohl ani tatínek, ani vaše skvělá trenérka. Jaké to je, když děti vyrazí samy do světa?

Tehdy to byla norma. V roce 1959 jsme vyrazili na mistrovství Evropy do Davosu, mně bylo 13 a Pavlovi 16. Měli jsme tam sice velký doprovod z krasobruslařské sekce, trenér byl z Bratislavy, ale všichni závodníci z cizích zemí tam měli i rodiče, sourozence, vlastní trenéry. A když jsme tam tak jezdili při tréninku, tak si nás všiml tehdejší mistr světa Courtney Jones, pro kterého jsme byli dvě malé ztracené děti, a začal nám pomáhat s některými krokovými variacemi.

Čtěte také

Krasobruslení je dnes velice náročný sport. Zajímalo by mne, co se bude skákat za 20 let, říká Eva Romanová

Pomáhal nám i mezinárodní rozhodčí pro tance, což správně neměl, ale bylo to od něj moc hezké. Ve sportovních dvojicích jsme byli dvanáctí, což zní docela úspěšně, ale ono bylo jenom dvanáct dvojic, takže jsme byli poslední. V tancích jsme byli sedmí z patnácti. To pak samozřejmě rozhodlo a dali jsme se na tance. Dělat obě dvě kategorie je totiž velmi složité.

Po vítězných šampionátech jste se rozhodli, že skončíte. Nebylo to brzo?

My jsme s Pavlem začali brzy. Čtyřikrát jsme vyhráli amatérské mistrovství světa. A když je člověk na vrcholu, tak by měl skončit, nehledě na věk. Každé čtyři roky přicházejí nové talenty, další lepší krasobruslaři, lepší tanečníci, takže pro nás bylo moudré skončit už jenom kvůli tomu, že tehdy tance nebyly na olympiádě. To přišlo až dvacet let po nás. Vyhráli jsme ještě profesionální MS v Londýně a pak jsme dostali nabídku do lední revue.

Přijali jsme to, protože Holiday on Ice byla každý druhý rok v Praze, což pro nás bylo samozřejmě vítané. Jako závodníci jsme neměli peníze, chtěli jsme se ale nějak odvděčit rodičům – za jejich čas, píli, trpělivost, za jejich životy, které věnovali nám. Chtěli jsme pro ně vydělat nějaké peníze a za dva roky se vrátit zpátky. Jenže já jsem se zamilovala do Angličana a Pavel do Soni a všechny plány se úplně změnily...

Poslechněte si celý rozhovor.