V římském kostele Santa Marta nedaleko piazza Venezia teď dávají restaurátoři dohromady lázně z prvního století po Kristu. Italská metropole je pro milovníky umění a historie doslova rájem. A stejně tak pro restaurátory. Ti si ovšem nevystačí s pouhým zájmem o dějiny umění a výtvarnou zručností. Musí se vyznat také v přírodních vědách, především v chemii.
V kostele Santa Marta je slyšet především Silvia Massariová, jak opracovává zdi, aby mohla nanést barvy a zrestaurovat středověké fresky. Je jich tu několik, každá z jiného období, a Sylvia je restauruje podle fotografií, které zachycují jejich původní podobu.
Podle restaurátorky je nejtěžší trefit barvy – připravit takové, jaké se používaly v době, kdy nástěnné malby vznikly.
Tým fakulty restaurování Univerzity Pardubice zkoumá dva obrazy Křížové cesty z kostela Povýšení svatého Kříže v Litomyšli. Díla pocházejí z roku 1773 a jejich autorem je významný východočeský malíř Josef Ceregetti. Experti obrazy, které mají úctyhodné 3,5 metru na výšku, sundali ze zdi kostela poprvé po desítkách let.
Jen o pár metrů dál restaurátoři na podlaze skládají lego, tedy alespoň mi to tak připadá. Anna Milaneschiová z Institutu pro restaurování památek mi vysvětluje, že desítky, možná stovky úlomků rozložených po zemi pocházejí z původních římských lázní z prvního století po Kristu.
Našly se při hloubení základů jednoho domu na římském předměstí a tým restaurátorů se je pomocí původních plánů snaží sestavit tak, jak původně vypadaly.
„Je to fascinující práce. Tým má k dispozici poměrně přesné plány a sestavuje zdi jako dětskou skládačku,“ dodává Anna.
Práce jejího institutu je chvályhodná. Vlastně vdechuje nový život památkám, které pak mohou obdivovat další generace.
Známe mnoho přísloví o starověkém Římu, jeho vzniku ale i zániku. S jistotou víme, že Řím nebyl postavený za jeden den. Díky německým geografům z týmu Moovel Lab ze Stuttgartu nyní můžeme za pravdivé prohlásit také rčení, že všechny cesty, nebo minimálně ty evropské, vedou do Říma.
Řím je v tomto směru podle vedoucí týmu restaurátorů Cristiny Udinaové naprosto výjimečné město. Nejrůznější památky tu najdete na každém kroku. Jsou součástí města, které vypadá jako muzeum pod širým nebem.
A spousta dalších zůstává neobjevena. Občas se při obnovování malby v kostele objeví vzácné fresky, někde se najdou základy původních osad, jinde zase archeologické objekty.
Institut pro restaurování památek se snaží co nejvíce těchto cenných předmětů dokumentujících život v jiné epoše zachránit, zrestaurovat či zrekonstruovat tak, aby se z nich mohly těšit i další generace.
Podle Cristiny se naštěstí stále najde v Itálii dost lidí, které tato práce zajímá. Patří mezi ně i Sylvia, která restaurátorství vystudovala přímo v Římě.
Památky a historie ji bavily od dětství, zajímala se o umění a chtěla mu být co nejblíže. Pouhá láska k umění, obrazům a malířům pro její obor ale prý nestačí. Studium je náročné, jeho součástí jsou totiž i přírodní vědy. Pro někoho to může být překvapením.
Figury a múzy na stěnách zlaté kapličky na nás budou zanedlouho shlížet o něco jasněji. Akademický malíř a restaurátor Tomáš Berger totiž pracuje na opravách lunet Mikuláše Alše a Františka Ženíška ve foyeru Národního divadla. „Práce je složitá, za den stihneme opravit několik decimetrů čtverečních,“ popisuje Berger v rozhovoru s Patricií Strouhalovou.
Vzpomínám si, jak jsem před lety natáčel reportáž o rekonstrukci kaple Božího milosrdenství v Monaku a Jiří Živný mi vyprávěl o tom, jak olizoval omítku, aby poznal její kyselost.
Dříve se používalo vápno, v poslední době je nahradily akryláty a silikáty, které mají jiné vlastnosti – jinak lámou světlo. Proto je nutné znát dokonale do nejmenších molekul složení původních i v současnosti používaných barev, aby fresky nějakou dobu vydržely a hlavně co nejvěrněji připomínaly ty původní.
