Reportér Dorazín: Ukrajinci by přistoupili i na dočasnou ztrátu území, nevidí ale vůli ze strany Ruska

Bavili jsme se o tom, jak se žije v Oděse. Já jsem si zkopírovala do své přípravy jednu fotografii, která je ze Slavjansku, protože i v jiných městech, daleko blíž frontové linii, se lidé snaží žít normálním životem. Ta fotka pro mě byla trošku šokující, protože tam jsou tři lidé, koupací hlavy, které plavou v jezeře a za nimi je obrovský černý dým od výbuchu. Proč se lidé drží života v takových oblastech?

Čtěte také

Trailer: Hovory na lince Ukrajina - Praha

Protože si na to zvykli a je pro ně důležité zachovat si aspoň nějaký zbytek normálního života – já si to tak vysvětluji, dělám to úplně stejně. Fotil jsem v té Doněcké oblasti, to byl poplach, ale tam je poplach prakticky pořád. Když se podíváte na mapu vzdušných poplachů, Doněcká oblast je pořád červená, protože tam nemá smysl poplach vyhlašovat nebo rušit. Ozvou se sirény, když je to nejhorší, když třeba právě letí rakety, což byl tento případ.

Já jsem sledoval reakci těch lidí, kteří se přišli vykoupat. Tam jsou solná jezera, která jsou velmi léčivá, jsou to bývalé lázně. Oni jenom říkali: Tam se něco stalo... A pak se koupali zase dál, pustili si hudbu a šli si ke kiosku koupit kafe. Tajně si tam nalévali alkohol, protože tam se nesmí nikde podávat. Tak jsem sledoval takové veselé divoženky staršího věku, které si tam pořádaly malou párty, jako v Americe si z pytlíků dolévali do kafe nějaký rum nebo vodku; asi proto, že by to jinak psychicky nepřežily.

Musí se sdružovat. Ti, kteří by předtím spolu vůbec nemluvili, teď mají potřebu komunikovat. Sousedi jsou v ohrožení, a když jsou spolu, mají menší pocit strachu. Takže je nevyvede z míry ani raketa na té fotce a prostě se dál koupou.

Čtěte také

Výbuchy slýcháme každý den. Když letí drony, nikdo už ve městech neutíká, popisuje válečný zpravodaj Dorazín

Jak poznám, který poplach je život ohrožující a který ne?

To se nedá moc poznat, to člověk nikdy neví, kdy to opravdu přiletí někam blízko, anebo kousek dál. V Oděse to trvá tak minutu a půl, když jde o raketu. Musím říct, že výstraha je velmi dobrá a je skoro stoprocentně pravdivá – co předpovídá, tak se stane. Když jsou to drony, obvykle se rozprostřou po celé velké oděské oblasti. Na ty už skoro nikdo nereaguje, lidé dál jdou po ulicích.

Když tam piju kávu u stánku mé kamarádky Viky u baráku, když čtu, že letí raketa, tak jdeme do nejbližšího vchodu: Vika má klíče, odemkne a tam se na chvíli schováme. Někdy opravdu přiletí, že se otřese země, a někdy raketa letí někam dál. A pak se zase vrátíme ke stánku s pejskaři, kteří tam chodí, a pokračujeme dál v běžném hovoru. Obvykle se týká třeba toho, jaká byla noc, protože hlavně v noci přicházejí dronové útoky.

Samozřejmě se to také probírá, ale jako by se mluvilo o obyčejném tématu: pak se přejde na nějaké jiné, co v obchodě, co podražilo a podobně. Takto to tam vypadá. Nedá se odhadnout, jestli je to opravdu raketa, která letí přímo na vás, anebo letí někam vedle, protože přes Oděskou oblast jich létá hodně.

Mě by zajímalo u toho stánku, když si takto povídáte u kafe s pejskaři, jak komentují takové nadnárodní snahy o mír na Ukrajině? Jednání Trump – Putin, vidí v tom nějakou naději, nebo to vůbec nehodnotí? Nebo už to jde mimo ně, protože ztratili víru?

Čtěte také

Landovský: Jednání symbolicky dostává Putina z izolace. Problém je, že nedostáváme deeskalaci

Nejde to mimo ně, protože to asi nejde úplně vytěsnit. Hodně by chtěli, aby to co nejrychleji skončilo. Vlastně to odpovídá i sociologickým průzkumům. Já si takto ověřuji na ulici, když si přečtu oficiální anketu, a pak co říkají lidé na ulici, tak opravdu by Ukrajinci v této chvíli už přistoupili i na dočasnou ztrátu určitých území, jen aby se to zastavilo. Ale nikdo nevidí vůli ze strany Ruska.

Oděsa je převážně rusky mluvící město, takže by se dalo očekávat, že tam budou nějaké sympatie k Rusku. Určitě tam někde skryté jsou. Ale co poslouchám na ulicích, určitě by přivítali, kdyby ten tlak na Putina byl daleko větší a prostě už si nechal teď, co má a zastavil to.

Pátá zima války

Čeká vás čtvrtá zima. Jaká bude?

Čtvrtá, nebo pátá? Já jsem přijel v zimě 2022 před vypuknutím války. V únoru začne pátý rok války, pokud se to nezastaví.

Pátý rok války, takže v podstatě pátá zima.

No ano, to už bude pátá zima. Bude asi hodně těžká. Úřady už dopředu avizovaly, že budou velké odstávky proudu, teplé vody, centrálního vytápění, protože infrastruktura je těžce poškozená, a to ještě nevíme, jak poškozená bude dál, protože Rusové samozřejmě ví, že se blíží zimní období a snaží se zasáhnout co nejvíc kritické infrastruktury.

Čtěte také

Ukrajinci dál fungují i přes velké trauma. Vnitřní odpojení od Ruska je nenávratné, míní Pazderka

Máme z toho hodně obavy, ale ti lidé už jsou daleko připravenější. Máme akumulátory. Některé věci je ještě potřeba dokoupit, abychom vydrželi několik dní bez elektřiny.

Když se ještě vrátím do Slavjansku, ty jsi natáčel s paní Larisou, která utekla z Bachmutu. Je to časté, že se lidé přesouvají dál a dál od frontové linie, že utíkají z místa na místo? A kdo mi řekne, kam mám jet, když třeba padne i ten Slavjansk?

Ona se vlastně přesunovala několikrát: z Bachmutu do nějaké vesničky, z té vesničky potom do Slovjansku, jak Rusové začali víc a víc ohrožovat drony i vzdálenější oblasti. Ona také neví – nemá peníze, žije někde v naprosto nuzných poměrech, je poměrně hodně nemocná, ale přesto sama pomáhá třeba nechodícím lidem, i když sama se pohybuje těžce.

Ptal jsem se jí na to. Ona říká: já nevím, kam dál pojedu. Já jsem si myslela, že tady už to nějak přečkám do konce války a nechci skončit v nějakém provizorním zařízení pro uprchlíky a tísnit se tam s nimi. Takže by ráda i v těchto nuzných podmínkách přežila.

Čtěte také

Andrijivka symbolizuje boje o každou vesnici Ukrajiny. Točit na frontě už nejde, říká dokumentarista Černov

Ale bůh suď, jestli to tak bude, protože ten Slovjansk, a ještě víc Kramatorsk, je čím dál tím víc takovou skoro válečnou zónou a v celé té oblasti jsou statisíce civilistů.

Když jsme spolu dělali jeden z našich předposledních rozhovorů, vedle tebe seděl Oleg Tkačenko, kněz, pekař, dobrovolník a skvělý chlap. Jak se má?

On je takový neodolatelný optimista a pořád věří, že to dobře dopadne. Ono už to nemůže dobře dopadnout v podstatě; ale že to nebude úplná kapitulace a podřízení se Moskvě.

Všem lidem dodává takovou naději, odvahu. On se často směje. Ono to vypadá nepatřičně, když se pohybujete po městech, jako je Kosťantynivka, Družkivka, kde drony létají sem a tam neustále. Místní lidé jsou z toho hodně vystresovaní a Oleg se je pokouší přesvědčit, aby odjeli z města někam trošku dál.

Často se je snaží rozveselit nějakým vtipem a on se hurónsky směje. Mně to ruší natáčení, protože jeho smích proniká do všeho, tak ho musím brzdit. Ale má to terapeutický smysl, protože lidi okamžitě ožijí. On to možná dělá podvědomě, ale dělá to velmi dobře: nebude jim říkat, že bude ještě hůř. On jim musí dát naději, že se to vyvine směrem k nějakému udržitelnému životu. Ale doslova udržitelnému životu.

Jak si válečný reportér hlídá své bezpečí? A s jakými myšlenkami přebíral ocenění od prezidenta? Poslechněte si celý rozhovor.