Rekordy tuzemského filmu: Zvuky, lokace, profese. Poslouchejte filmový seriál Radiožurnálu!
Ráj pro filmaře, bída pro místní. Tak autentické, až je to smutné, popisuje místní z Josefova
Co mají společného filmy Musíme si pomáhat, Něžné vlny nebo seriál Božena? Všechny tři se natáčely ve východočeské Jaroměři, stejně jako desítky dalších snímků. Podle datových analytiků Radiožurnálu a serveru iRozhlas je Jaroměř a její část Josefov neoblíbenější městečko českých filmařů. Víc filmů než v Jaroměři se natáčí už jen v Brně a v Praze.
„Pevnost Josefov je poněkud zpustlá...,“ rozhlíží se Ľubomír Smatana. „A to je hlavní důvod, proč sem filmaři jezdí. Líbí se jim to, je to autentické,“ přiznává se smíchem Monika Brychová, ředitelka městského kulturního centra, která také šéfuje divadlu a občas si zahraje v komparzu.
Autentické kulisy
Josefov je rozlehlé pevnostní město. Dvou a třípodlažní budovy vytváří pravidelný čtvercový půdorys, všechny fasády jsou hodně oprýskané. „To je originál, takhle to tady vypadá...,“ ukazuje Monika Brychová.
Kulisy jsou tady parádní. Všechna okna jsou otevřená, třetina z nich je rozbitá. Místní se usmívají, že to tady vypadá jako za války. „Tady to žije všechno v bídě...,“ popisuje jeden z nich.
Žádný vizuální smog
Čtěte také
Na začátku června zde natáčel Jiří Mádl film Vlny. „Tady je důstojnická beseda a tady má teď zázemí filmařský štáb,“ ukazuje Vladislava Teichmanová, správkyně Sálu Důstojnické besedy a Nové radnice v Josefově. „Terezín je identický, je více v povědomí lidí, investuje se tam víc než do Josefova,“ říká Vladislava Teichmanová a přiznává, že je to zde tak autentické, až je z toho smutná.
Nejzajímavější na pevnostním městě Josefov je, že tu nejsou žádné vývěsní štíty, žádné reklamy, cedule. Působí to velmi prázdně a o to zajímavěji. Chybí tu vizuální smog – zkrátka filmařů ráj.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
