Radůza chce žít bez bulváru, se svými odrhovačkami a s koňmi

Host (Radůza): Dobrý den.

Moderátor (Naděžda Hávová): Radůza začínala s převážně bluesově zabarveným repertoárem na ulici, kde ji před jedenácti lety objevila zpěvačka Zuzana Navarová. V roce 1993 se tedy poprvé představila širšímu publiku v Lucerně na koncertě "Konec české kultury - ne!". V květnu téhož roku stála opět na pódiu pražské Lucerny, tentokrát jako předskokanka hvězdy amerického popu Susan Vegy. Pak hrála dvě sezóny se skupinou Nerez.

Moderátor (Vladimír Kroc): V roce 2001 Radůza dokončila studia na pražské konzervatoři, kde absolvovala studium skladby duchovní kantátou, kterou natočil Český rozhlas. V témže roce vyšlo její debutové album Andělové z nebe a loni vyšla druhá deska Při mně stůj. Radůza je autorkou scénické hudby k několika divadelním představením. Letos dostala tři sošky Andělů za rok 2003 v kategoriích zpěvačka a objev roku a v kategorii folk a country. Radúze je 31 let, je svobodná a děti zatím nemá.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vynechali jsme něco podstatného?

Host (Radůza): Já myslím, že jste řekli úplně všechno.

Moderátor (Naděžda Hávová): Tak možná ještě bychom mohli doplnit lásku ke koním. Než jsme začali vysílání, tak vy jste vyprávěla, že jste se právě teď vrátila z Krkonoš, kde jste trávila volný čas na hřbetě hucula.

Host (Radůza): To vzniklo tak, že mě jednou přišel e-mail, ve kterém ta pisatelka hovořila o Radúze a hovořila o ní velice familiérně a až do velmi intimních podrobností. Potom dokonce začala popisovat, jaké má oči a nohy a já jsem z toho byla mírně překvapená. Až když jsem došla k větě, že maminka Sfinga a otec Ind, tak jsem pochopila, že se nejedná o mě. Jak jsem ten e-mail dočetla, tak jsem se dozvěděla, že se v Krkonoších narodilo huculské hříbátko Radůzka a že mě prosí, jestli bych tam nepřijela udělat mu kmotru. Takže jsem tam odjela, hříbátko jsem pokřtila a teď vždycky když mám čas, tak se na té huculské farmě zastavím a projedu se tam po kopcích.

Moderátor (Vladimír Kroc): Kde se ve vás zvala láska právě k huculům?

Host (Radůza): No ta se ve mně vzala v okamžiku, kdy jsem spadla z velkého koně a měla jsem úplně šílený strach na toho koně znova vylézt, protože to byl takový docela ošklivý pád. V Lužických horách, kde bydlí můj tatínek, tak tam mají ve vedlejší vesnici dvě kobylky a ty jsou opravdu ale strašně hodný a ty mě toho strachu zbavily, takže jednak jsou mi sympatické tím, že jsou klidnější než ty velký koně a potom jsou do těch hor takový jako vytrvalejší. Oni vydrží dlouho do kopce a dlouho z kopce a prostě se tak jako zatnou a dokud nedojdou do toho cíle, tak se prostě nezastaví. Tak to je mi na nich sympatický.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ta vytrvalost, to je vlastnost, kterou obdivujete a máte pocit, že třeba jí i oplýváte?

Host (Radůza): Já nevím, jestli oplývám vytrvalostí, ale myslím si, že vytrvalá jsem, že když něco začnu, tak je málo věcí, které jsem nedokončila.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ještě se vraťme k Andělům. Vás z ceremoniálu, pokud to tak můžeme říct, vlastně vysvobodila nemoc. Zachránila vás sestra, která sošky převzala. Prozraďte po pravdě, kdybyste byla zdravá, šla byste tam?

Host (Radůza): Nešla bych tam a není to z toho důvodu, že bych nějak opovrhovala tím ceremoniálem nebo že bych si myslela, že tam budou lidi, s kterými se nechci vidět, to ne, ale totiž na těchto akcích se vždycky objeví, převážně jsou to redaktorky, ale i redaktoři tak zvaných společenských týdeníků, a já je příliš v lásce nemám, tyto týdeníky a jakmile prostě na to jeviště vylezete, tak už nezabráníte tomu, aby si vás nevyfotili a vaši fotku neotiskli ve svém týdeníku popřípadě s nějakým velmi vtipným nebo kousavým komentářem. Tomu já se snažím vyhýbat. Samozřejmě zabránit tomu člověk nemůže, ale proč by jako dobrovolně tam lez, že jo?

Moderátor (Vladimír Kroc): Řekli jsme, že jste dostala sošku Anděla v kategorii folk a country. Je to hudba, kam byste se sama řadila?

Host (Radůza): Já kdybych se měla sama někam zařadit, tak já bych řekla, že píšu odrhovačky. Ale je pravda, že asi nejvíc jsem z toho folku vyšla. Country jsem poslouchala, když jsem byla malá, protože moje maminka byla trampka a sama zpívala, takže taky. Ale myslím, že z toho folku jsem hodně čerpala, protože jsem měla hodně ráda třeba Kryla nebo Vysockého a hodně jsem to poslouchala, takže myslím, že k tomu mám hodně blízko.

Moderátor (Vladimír Kroc): My jsme o vás četli, že jste kultovní písničkářka, a s Naďou jsme před vysíláním rozebírali ten pojem kultovní, protože máme pocit jako kdyby vás to řadilo už někam mezi právě ty nežijící legendy. Jak tomu kultu rozumíte vy?

Host (Radůza): Já bych to možná spíš chápala tak jako stojící mimo oficiální komercializovanou kulturu.

Moderátor (Vladimír Kroc): Takže vás to neuráží?

Host (Radůza): Mně se ještě nestalo, že by mě někdo urazil. Dokonce, i když třeba mu o to šlo nebo se neobratně vyjádřil, tak mně se to ještě nestalo, že bych se urazila.

Moderátor (Naděžda Hávová): Patrně ne každá zpěvačka má u svého publika takový respekt jako vy. Vy nemáte ráda cigaretový kouř, a tak si během vašich koncertů třeba tady v Balbínově poetické hospůdce nikdo netroufá zapálit. Vy jste si je tak vycepovala?

Host (Radůza): Já je o to vždycky poprosím. Ta moje "neláska" k tomu cigaretovému kouři pramení z toho, že já jsem sama hodně kouřívala a odnaučení kuřáci jsou nejhorší. Ale ono to prostě fyzicky není možný, když obden hraji. Já bych ten koncert odzpívala, kdyby tam bylo zakouřeno, ale následující den už bych to prostě neodzpívala, protože hlasivky jsou sval a ten sval se prostě opotřebovává. A opotřebovává se už samotným tím zpíváním a ještě když člověk vdechuje cigaretový kouř, tak ono to prostě opravdu nejde.

Moderátor (Naděžda Hávová): Držíte nějakou hlasovou hygienu?

Host (Radůza): No tak nekouřím a zpívám technicky správně, abych se neodrovnala, a zásadně když hraji, tak nepiji, jenom když vím, že je to prostě třeba poslední koncert v nějaké řadě a pak třeba tři dny nehraji, tak si pak dám, ale když vím, že druhý den hraji, tak prostě nepiji. Když prostě hraji, tak nepařím, tak prostě hned po koncertě jdu spát.

Moderátor (Naděžda Hávová): České publikum vám začíná lehat k nohám. Jak je to v zahraničí? Já tuším něco o tom, že vy příští rok snad chystáte takové miniaturné po francouzských hospůdkách.

Host (Radůza): Na to se strašně těším. To za mnou přišel takhle jeden člověk na koncert a říkal, že tam mají v jižní Francii síť takových "Balbínek", takových hospůdek, tak jestli bych tam nejela. Tak jsme se domluvili, že jo, protože já mám v jižní Francii kamaráda, tak doufám, že bych ho mohla navštívit. Letos bych také měla jet do Francie a to zase bude na severu, to by měl být jazzový festival. Tam budu hrát jenom jeden koncert, ale zase se těším, že tam budu víc dní, že se podívám na ostatní muzikanty, to bude hezké.

Moderátor (Vladimír Kroc): To turné po hospůdkách, ono to zní hrozně hezky. Ve Francii to bude plánované nebo to bude spíš spontánní?

Host (Radůza): Mělo by to být plánované, protože oni tam mají síť nějakých hospůdek nebo literárních kaváren. V té jejich síti prostě mi naplánují nějaký turné 14denní.

Moderátor (Vladimír Kroc): Takže vás neláká to, co jste kdysi provozovala, že jste hrála na ulici a nebo když vás to popadlo, tak jste se vydala jen tak do Paříže?

Host (Radůza): No tak mě to třeba teď jen tak popadlo a vydám se jen tak do Norska, ale hrát tam na ulici nebudu, protože se těm větším městům spíš chci vyhýbat. Já spíš se chci podívat na hory a na moře. Ono to hraní na té ulici je fajn jako do určitého věku. Je to fyzicky docela náročné a psychicky také a jako romantické to není vůbec. A že by se s tím dalo nějak dobře vyžít, to tedy vůbec není pravda. Takže je to dobrý jako určitá životní fáze, člověk získá nějaký sebevědomí, nebojí se, ale napořád to by pro mě dobrý nebylo.

Moderátor (Vladimír Kroc): Takže berete to jako průpravu, kterou už máte za sebou?

Host (Radůza): Život se tak pohybuje v takových kruzích, že je možné, že tam zase třeba jednou skončím.

Moderátor (Vladimír Kroc): Abychom ale nezamluvili tu prapůvodní Naděždinu otázku, ty ses vlastně ptala, jak vás bere publikum v zahraničí?

Host (Radůza): No tak já si nemůžu stěžovat na to, že by to publikum bylo nějak nevstřícné. Když jsem jela prvně hrát třeba do Brém, tak jsem se bála, jaké to bude, když umím německy říct akorát: Dobrý den, jedete do Prahy? A potom umím říct, že jsem na nádraží a čekám. Tak jsem se trošku bála, ale jako ten problém tam nebyl, zřejmě to sdělení je přenosné i nonverbálně.

Moderátor (Naděžda Hávová): Na to jsem se právě chtěla zeptat. Vaše muzika vlastně stojí a padá s texty. Máte nějako cizojazyčné verze písniček?

Host (Radůza): Nemám cizojazyčné verze. Já považuji češtinu za nejkrásnější jazyk na světě. Opravdu upřímně si to myslím. Je to samozřejmě tím, že je to můj rodný jazyk. Já mluvím i jinými jazyky, ale čeština mi připadá nejkrásnější. Někdy ve svých písničkách použiji jiný jazyk, třeba italštinu, zpívám rusky, teď rapuji ve francouzštině.

Moderátor (Naděžda Hávová): Rapujete?

Host (Radůza): Ano, rapuji ve francouzštině. Ale to je spíš jako dokreslení nějaký nálady. Ta ruština, to je písnička, kterou jsem nenapsala, to je Vladimír Vysocký. Nebo polsky zpívám, ale nejraději mám tu češtinu, je to můj rodný jazyk a každé slovo má svůj význam. Je za tím slovem moje zkušenost. Když se řekne česky máma, tak je to moje máma a její máma a její máma a když se řekne anglicky máma, tak je to překlad toho slova máma, není to ta moje máma.

Moderátor (Vladimír Kroc): Pojďme si teď zahrát jednu vaši písničku, co jste vybraly?

Host (Radůza): Já jsem vybrala Žlutý gladioly.

Moderátor (Naděžda Hávová): Píšete si texty k písničkám výhradně sama. Dovedla byste se sžít v písničce s textem jiného autora?

Host (Radůza): No určitě. Já jako přídavky zpívám i písničky, které jsem já nenapsala. Zpívám jeden text Agniezsky Oszecké, zpívám ho v originále. Potom zpívám jednu písničku Vladimíra Vysockého, tu jsem si tedy přeložila, a v ruštině zpívám jenom tu poslední sloku.

Moderátor (Vladimír Kroc): Co vzniká dřív obvykle, text nebo melodie?

Host (Radůza): Melodie mě napadají snadněji, zřejmě jsem asi víc muzikant než textař. S těmi texty je tedy velká potíž. Někdy se povede a to se mi stalo zatím asi jenom dvakrát v životě, že ta písnička prostě přišla celá, ale to je strašně vzácné. Většinou se s tím textem strašně trápím.

Moderátor (Naděžda Hávová): Kdy jste držela poprvé harmoniku v ruce?

Host (Radůza): To budou asi 4 roky.

Moderátor (Naděžda Hávová): Stejně tak jako jste v životě poměrně pozdě držela poprvé harmoniku v ruce, tak jste poměrně pozdě začala studovat na konzervatoři. Svá studia jste ukončila duchovní kantátou. Proč jste si vybrala právě ji? Protože jste, tuším, studovala obor populární hudba.

Host (Radůza): Ono to tak jako samotné vyplynulo. Během těch mých studií já jsem se začala kamarádit s tak zvanými vážňákama, jak my jsme jim říkali, a zaujalo mě to natolik, ta vážná hudba, že jsem sama začala brát soukromě hodiny vážné skladby. Proč zrovna duchovní kantáta? Já jsem prožívala v té době docela těžké období a myslím si, že je to přirozený, že člověk, když je mu těžko, tak hledá útěchu v nějakých duchovních sférách, tak asi proto.

Moderátor (Vladimír Kroc): My jsme tady na začátku povídání rozebírali ten žánr. Vy jste řekla, že byste to označila jako odrhovačka. Když jste studovala na tom populárním oddělení, jestli se to takhle správně říká, jak se daří absolventům této větve konzervatoře uplatnit se v pop muzik?

Host (Radůza): Já si myslím, že se jim to daří dobře, protože musím tedy říct, že všechny ty moje spolužačky, já bych řekla, že všechny zpívají daleko lépe než já, protože všechny mají neuvěřitelně velký rozsah, což já tedy třeba nemám, a mají velmi pohyblivé hlasivky, naučí se tam dobře techniku, naučí se, jak se šetřit a myslím, že většina těch absolventek to uplatnění v tom oboru našla, protože teď je hodně muzikálů, nebo jako studiové zpěvačky, zpívají sbory různě. Myslím si, že ta škola je připraví dobře pro tuto profesi.

Moderátor (Naděžda Hávová): Nicméně sólistka, známe nějakou z vašeho ročníku?

Host (Radůza): Z mého ročníku asi ne, ale myslím, že třeba Zuzana Navarová studovala tento obor, Leona Machálková.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ono by se dalo říci, že pravidelnost řádu vašeho života vnesla právě Zuzana Navarová, která vám přiřkla tu harmoniku a donutila vás podat si přihlášku na konzervatoř. Je to až tak doslova?

Host (Radůza): Je to přesně tak, protože já jsem nechtěla na konzervatoř. Já jsem si myslela tenkrát, že už všechno umím, že ty tři akordy, které umím, jsou všechny akordy, které jsou na světě a že víc jich umět nepotřebuji a že zpívám tedy ale opravdu bezvadně. Zuzana mě tak jako provokovala. Říkala: Ale vždyť oni tě možná ani nevezmou. No tak to já jsem si nemohla nechat líbit, tak jsem to hned šla zkusit a oni mě opravdu nevzali. Já jsem totiž rupla ze zkoušek z teorie, ale paní profesorka Nopová, která je opravdu velmi oddána této pedagogické činnosti, tak si mě vzala na paškál a měsíc do mě tu teorii hustila, až prostě po tom měsíci já jsem udělal opravné zkoušky, takže mě na tu konzervatoř přijali. Mně se tam tedy strašně líbilo. Já jsem tam byla fakt šťastná.

Moderátor (Naděžda Hávová): Radůzo, na jaké muzice vy jste vyrostla?

Host (Radůza): No tak na těch odrhovačkách mého dědečka, který vojančil v Hradci Králové a učil mě ten městský folklór. A potom country a folk měla ráda moje maminka, pak když jsem byla starší, tak jsem poslouchala Franka Zappu, Michaela Oldfielda, Janet Joplin.

Moderátor (Naděžda Hávová): Tak to jste si potom splnila i sen. Já myslím, že Michaelu Oldfieldovi jste dělala i předkapelu.

Host (Radůza): Ano, ale neviděla jsem se s ním.

Moderátor (Vladimír Kroc): Naděžda vás teď oslovila Radůzo, jak vám říkají kamarádi?

Host (Radůza): Radu.

Moderátor (Vladimír Kroc): A tatínek?

Host (Radůza): Radu.

Moderátor (Vladimír Kroc): Já jsem dostal mail před chviličkou od pana Ondřeje Paríska a teď ho ocituji: Zajímalo by mě, jak se vlastně jmenuje celým jménem. Doufám, že to není tajné.

Host (Radůza): No tak tajné to není, ale já to neprozrazuji, protože mám k tomu dobré důvody, ale tak jako samozřejmě že není potíž si to zjistit, ale obvykle si to nikdo nezjišťuje, protože ti lidé respektují, že si to nepřeji, a mně to potom dává tu svobodu, že já se potom můžu angažovat třeba v různých charitativních akcích pod svým občanským jménem a nikdo prostě neví, že jsem to já. To je třeba jeden z těch dobrých důvodů, které pro to mám. Další je ten, že já se hodně vydávám ze sebe a ve svých textech jsem hodně otevřená, hodně upřímná a myslím si, že si to soukromí zasloužím.

Moderátor (Vladimír Kroc): Zkrátka chcete pro nás zůstat Radůzou?

Host (Radůza): Ale je to i ten důvod, že prostě abych se nezničila. Já potřebuji být sama, potřebuji mít klid, abych mohla načerpat nové podněty a abych mohla psát nové písničky, a ve chvíli, kdy bych přišla o ten normální život, že bych už prostě nemohla jet tramvají a nemohla jet metrem a nemohla jet pod širák, tak já nevím, o čem bych psala.

Moderátor (Naděžda Hávová): Tak my vás nebudeme trápit. Budeme vám dál říkat Radůzo. Jediný člověk z rozhlasu, který zná vaše pravé jméno, je pan vrátný.

Host (Radůza): Já vám můžu prozradit, jak se jmenuje můj tatínek, ten se jmenuje Kříž a moje sestra, ta se jmenuj Kazdová, ale já se jmenuji úplně jinak.

Moderátor (Naděžda Hávová): Sehnat dneska lístky na Radůzu se rovná takřka zázraku. Většinou hrajete po menších klubek a hospůdkách. To je hned vyprodáno. Co takhle přesídlit do větších koncertních sálů?

Host (Radůza): Já se tomu zuby nehty bráním, protože mě to nebaví. Já jsem si vyzkoušela velké haly, já jsem zpívala dokonce ve sportovní hale, hrála jsem ve velkých sálech, když jsem třeba jezdila s Nerezem. To prostě pro mě není inspirující. Když je to malý, tak já to dokážu naplnit energií a dokážu se napojit na ty lidi a ty lidi napojit na sebe a donutit je, aby mě následovali v těch písničkách tam, kam já chci, ale když je to velký, tak prostě se to ztratí, já jsem tam sama, osamělá jsem tam, je to strašně smutný, to pro mě není.

Moderátor (Vladimír Kroc): Kolik koncertů do měsíce zvládáte?

Host (Radůza): Hraji vlastně obden. Hraji tak 15 koncertů a to je hodně, takže si člověk musí vytvořit nějaký..., protože nemáte žádný vnější řád, každý den jste někde jinde, vstáváte pokaždé v jinou hodinu, pokaždé v jinou hodinu jdete spát, tak si člověk musí vytvořit nějaký vnitřní řád, který zásadně dodržuje a nepovolí, protože jinak by se rozsypal.

Moderátor (Naděžda Hávová): Dá se při takovém počtu představení prožívat každý koncert naplno?

Host (Radůza): Dá.

Moderátor (Naděžda Hávová): My jsme tady měli nedávno hosta, zpěváka. Teď raději nebudu prozrazovat jeho jméno. On říkal, já jsem každý večer hrál, moje představení mělo několik set repríz a já už jsem potom zpíval ty písničky tak, že jsem přitom myslel, jak večer zbiji doma tu poličku dohromady a už jsem nemyslel ani na obsah těch slov, na obsah toho textu.

Host (Radůza): Já ty písničky obměňuji. Já pořád píši nové písničky, čili teď vlastně už mám písničky na novou desku, takže já jsem vlastně velmi obměnila ten repertoár, tak to je jedna věc. A druhá věc je ta, že já o sobě vlastně, když se to povede, tak já o sobě vlastně nevím jako kdybych tam nebyla, jako kdybych seděla vedle sebe a koukala se na sebe a to, co tam sedí a zpívá jako kdybych nebyla já. Já to neumím popsat, někdy se mi ani nechce zpátky do toho těla zase.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste řekla, že už máte materiál pro novou desku, ale ta by, pokud vím, měla vyjít až příští rok. Vy teď máte takovou složitější situaci v tom, že ta dvě alba byla velmi úspěšná, ta laťka je vysoko a vy si asi musíte být vědoma toho, že byste ji měla opět přeskočit.

Host (Radůza): No tak takhle já to neberu. Buď se to povede nebo se to nepovede. Ale spíš já se nechci uhonit. Já si chci ty písničky ohrát a chci si vyzkoušet, jak fungují. Někdy se stane, že nějakou písničku napíši a třeba až za půl roku ji začnu zpívat dobře, takže já se prostě nehoním. Mě strašně těší psát písničky a já opravdu nikdy nejsem šťastnější, než když prostě můžu sedět a psát písničku nebo ji zpívat a nebo jet na koni.

Moderátor (Naděžda Hávová): Působíte klidně, vyrovnaně. Co Radůzu dovede rozhodit a třeba i naštvat?

Host (Radůza): Jako opravdu že bych se vytočila, tak to strašně málokdy, naposledy to bylo asi před čtyřmi lety, ale když se vytočím, tak to může být třeba prezident zeměkoule a to já ho prostě seřvu do kuličky. To je potom těžké, to jsem opravdu ve velkém afektu, ale naštěstí se to stává opravdu jednou za pět let. Ale jinak prostě mě rozčiluje bezpráví, rozčiluje mě rasismus, rozčiluje mě, když někdo prostě bezdůvodně někoho ponižuje, to mě rozčiluje.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak já doufám, že naše posluchače teď potěší druhá písnička od Radůzy, už se s ní rozloučíme. Co to bude?

Host (Radůza): Bude to písničky Tam pod Ještědem.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak děkujeme za to, že jste přišla.

Host (Radůza): Já děkuji, že jste mě pozvali. Mějte se krásně, na shledanou.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy taky, na shledanou.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vy taky, hodně úspěchů.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.