Radko Kubičko: Zemřel Adolf Bašta – kolega Jiří Slavíček

4. březen 2011
Ozvěny dne
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Radko Kubičko

Co říci, když odcházejí lidé, kteří tvořili náš svět? Jiří Slavíček byl z těch, kterým dějiny tohoto geografického prostoru pocuchaly život, ale on to bral s velkým nadhledem a humorem.

Když se v roce 1968 po sovětské okupaci Československa ocitl v Paříži, našel tam druhý domov, i když tomu svému původnímu zůstal věrný. A protože si uměl užívat života, Francie mu, jak se říká, sedla. Ne nadarmo se termín bohém zrodil tam, i když je i tak trochu českého původu. Jako Jirka sám.

Jako většina mých kolegů jsem ho poznal právě v Paříži už v roce 1990, kde jsem jako student pražské žurnalistiky se dvěma dalšími kolegy pobýval jako stážista Svobodné Evropy na pozvání Pavla Tigrida, vydavatele Svědectví. Už tato spojení byla neskutečná, byly to slovy Jacqua Rupnika, roky zázraků.

A zatímco jsme se tehdy ještě organizovaným autostopem trmáceli z Mnichova do Paříže, Saddám Husajn ve vzdáleném Kuvajtu zrušil tento stát, z čehož se vyvinula nemalá aféra, jak víme dnes. Jirka byl první, kdo nám to halasně oznamoval a my jsme se nedivili, na světodějné události jsme byli zvyklí.

A od té doby jsem Jirku znal, přes dvacet let. Byl prvotřídním znalcem Francie, její historie, geografie a hlavně politiky. Působil dojmem, že s Francoisem Mitterandem denně chodí na kávu. A byl znalcem také francouzské kuchyně, vína a pařížských restaurací a kaváren. O všechny své znalosti se rád dělil.

V emigraci se ucházel i o místo ve Svobodné Evropě, ale pro jeho osobitost bylo přínosem, že s ní jen externě spolupracoval a hlavní zaměstnání nalezl ve zprávařském oddělení francouzského rozhlasu. Měl proto v každou denní i noční hodinu absolutní přehled o francouzských událostech a byl okamžitě schopen referovat a komentovat. Jeho příspěvky, to byl buldozer, který slova tlačil před sebou. Bez pomlk, bez teček za větami, jeden velký proud.

S kolegou Jůnem jsme z toho nakonec udělali přednost. Jirka byl jako ta jeho Francie, trochu chaotická, neuchopitelná, ale když ji člověk pozná, musí si ji oblíbit. Proto také o jeho služby po roce 1989 projevovaly zájem i jiná média, včetně soukromých, a dokonce slovenských, nakolik měl slovenštinu moc rád. Málokterý český a slovenský novinář, který pracovně zavadil o Francii, se s ním nesetkal a nenechal se provést pařížskými ulicemi.

Co tedy říci? Jirko, díky a – budeš chybět.

Spustit audio

Více z pořadu