Radioamatér je jako rybář – sám tiše sedí a loví

První vysílače a přijímače vyzkoušel se staršími spolužáky na střední průmyslové škole: „Pozvali mě, ať se přijdu podívat, a já už jsem s tím nepřestal,“ vzpomíná Ludvík Kouřil. O několik let později už vedl radioamatérskou kolektivní stanici, která působila pod Svazarmem a zpočátku využívala válečnou techniku ještě po Němcích. Byla padesátá léta, tento průmysl se teprve rozvíjel a sehnat vysílač nebo přijímač byl velký problém.

Sestavit si vlastní přístroje už dnes není problém, navíc i radioamatérům pomáhají počítače a internet, ale podstata radioamatérské vášně je stále stejná – vyslat svou zprávu co nejdále, nebo naopak naladit signál z velké dálky. Všechno závisí na podmínkách přenosu. „Většinou ladím stanice tak do dvou set kilometrů, ale někdy v tom najednou lupne, otevřou se podmínky a naladím hejno stanic osmnáct set nebo dva tisíce kilometrů daleko. Tak to pak člověk hned skočí po mikrofonu nebo po klíči a už vysílá,“ popisuje radostné okamžiky nadšený radioamatér.

Známe se podle značek

Radioamatér se v éteru představuje svou značkou nebo značkou své kolektivní stanice. „Každý stát má přidělené prefixy, podle toho vždycky hned poznám, odkud volající je. A podle dalších písmen a čísel je například poznat, jak je stanice stará. Poznáme se v celém světě podle značek a podle křestních jmen,“ upřesňuje Ludvík Kouřil.

Radostí jsem musel vzbudit manželku

Ženy radioamatérů jsou většinou trpělivé a s koníčkem svých mužů jim nezbývá, než se smířit. Některé společné akce absolvují i s muži. Svou ženu chválí i Ludvík Kouřil: „Musím říct, že měla vždycky pochopení. Dokonce, i když jsem ji jednou musel radostí vzbudit o půl druhé ráno – to se mi podařilo s deseti watty, s vlastním vysílačem, přijímačem jedno elektronkovým dosáhnout spojení do Ameriky,“ směje se i dnes při vzpomínce na svůj velký úspěch.