Radim Labuda, laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého

Radim LABUDA, umělec:
Dobrý večer.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Nejdřív vám gratuluji moc.

Radim LABUDA, umělec:
Moc děkuji.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Říká se, že Cena Jindřicha Chalupeckého, pokud ji někdo vyhraje, tak to je vnímáno buď jako vstupenka do nějakého klubu úspěšných výtvarných umělců, anebo jako opravdu výrazný impuls k tomu, aby se jejich kariéra anebo prostě to, co dělají ve svém uměleckém životě, někam výrazně posunul. Teď neříkám, jestli někam dál nahoru, ale prostě že to je opravdu výrazný impuls. Co s tím hodláte udělat vy, jak to hodláte zužitkovat?

Radim LABUDA, umělec:
No, já bych to určitě samozřejmě chtěl zužitkovat co nejlépe, ale to jsem zvědavý, zda se mi to podaří, jako v této chvíli nemám žádný plán, protože jsem zaskočený ještě stále.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Opravdu jste zakočený?

Radim LABUDA, umělec:
Ano, jsem. Myslím si, že mě to překvapilo. Ano, překvapilo mě to, samozřejmě, že jsem měl ty sny, ale jednou se to splnilo a je to překvapivé teda pro mě.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Tak už jen ten fakt, že jste se přihlásil vůbec do soutěže o Cenu Jindřicha Chalupeckého znamená, že asi pravděpodobně jí přikládáte nějakou váhu.

Radim LABUDA, umělec:
Já jí určitě, já si myslím, že Cena Chalupeckého má svou váhu a je to důležité ocenění, má svou prestiž, a to je skutečně pravda, že ti lidé, kteří ji dostali, tak už mají vlastně nějaké jakoby jméno, nějaké renomé, tak jsem taky jako překvapený a hrozně polichocený, že jsem náhle v tomto klubu.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
V rozechvění co bude následovat?

Radim LABUDA, umělec:
No, tak nějak.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Vzhledem k tomu, že to je, média to zejména citují jako cenu pro mladé výtvarné umělce, což zvlášť u například pětatřicetiletých lidí, což není váš případ, vám je dvaatřicet, pokud se nepletu, tak, Radim Labuda to teď rychle spočítal, zhruba tak.

Radim LABUDA, umělec:
Přeložil do slovenštiny.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Tak, tak to může být také bráno jako určitá vstupenka do klubu dospělých. V tom uměleckém životě.

Radim LABUDA, umělec:
Hm, řekněme, no, můžeme to i takovým způsobem vidět určitě.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Každý, kdo z posluchačů Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu alespoň letmo sledoval dění kolem Ceny Jindřicha Chalupeckého, minimálně po tom vyhlášení finalistů, tak věděl, že média, publicisti a výtvarní kritici označovali za favority kohokoliv jiného než vás, Radima Labudu, a přesto jste byl nakonec porotou označen jako laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého. Máte tušení, proč, řekněme, ta předpovídání zklamala?

Radim LABUDA, umělec:
Já teda, pravda, jak bych to řekl, myslím si, že jako Ondřej Brody byl velmi výrazně preferovaným kandidátem, protože jeho projev se velmi lehce dal podat v médiích, to, co vytvořil, bylo jako velmi průrazné a jasné a tím pádem se o tom dalo velmi dobře psát. Takže tam je pochopitelné, že ho média velmi preferovala a samozřejmě historie toho, co dělá, je velmi jako dráždivá, vyvolává velmi polemik, takže je to něco, čeho se média ráda chytí. Ti ostatní kandidáti byli, jsou, jako pracují tišeji a skrytěji, nebo teda dělají věci, které jsou víc jako, staví na tom, že musí být pochopeni odborníky, že je to vlastně jako o velmi důsledném uvažování a složitější, není to tak přístupné veřejnosti.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
A mezi ně počítáte i sebe?

Radim LABUDA, umělec:
No, já nevím.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Výborně, to je nejlepší odpověď pro mě.

Radim LABUDA, umělec:
Já bych jako hrozně rád dělal věci, které se dají uchopit na obou dvou rovinách, ať už je to, že vlastně přijdete k něčemu, k čemu musíte nutně zaujmout nějaký postoj a nepotřebujete k rozklíčovávání toho, co před vámi stojí nebo leží, nějakou teorii.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Nějaký odborný background.

Radim LABUDA, umělec:
Nějaký odborný background. Ale myslím si, že to tam jako všechno je pro mě důležité, a to, jakým způsobem o tom uvažuji, je možná jako dost složitý a myslím si, že těžko dostupný.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
To necháme na uvážení našich posluchačů, kteří se možná v případě vašeho díla, protože vy se zaobíráte coby médiem zejména videem, kamerou, tak možná se v případě toho posluchači stanou zároveň i vašimi diváky. Jen podotknu, že na webové adrese jchalupecky.cz, což jsou stránky Ceny Jindřicha Chalupeckého, jsou odkazy i na vaše dílo, Radime, a pojďme tedy přiblížit to, na základě čeho zejména rozhodovala porota, to znamená, ty dvě instalace, které byly v rámci té finálové výstavy, tuším, v Domě u pánů z Kunštátu v Brně, tak pojďme přiblížit, protože byly do značné míry rozlišné, ta jedna byla, řekl bych, reálná, to byli ti svázaní muži a ta druhá byla velice elektronická a virtuální, to bylo spojení s tím filipínským studentem. Tak to pojďme popsat, začneme u svázaných mužů.

Radim LABUDA, umělec:
Ano. Ještě bych teda divákům napověděl, že se mohou i rovnou podívat na mou stránku radimradim.org a tam si to mohou simultánně rovnou i shlédnout. Tak, když sedí u počítače v této chvíli. A, no ano, vystavil jsem vlastně dvě jakoby společenské situace, v obou případech se jednalo jakoby o to, že jsem vystavil reálné osoby, což není zase až tak velká novinka, ale jeden, bylo to vlastně složené, ta instalace, ze dvou děl, která měla jakoby svoje samostatné působení, i když tam byly z určitého důvodu, spolu souvisely. Tou první věcí bylo těch pět svázaných mužů, kteří leželi na žíněnkách v průběhu vernisáže a přitom ...

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Dlužno podotknout, že byli svázáni technikou, která je používána při ...

Radim LABUDA, umělec:
Bandážovou technikou jako, která je, ano, je to vlastně jako součást erotické bandáže anebo ne, neřekl bych to přesně tak, protože ono to skutečně odkazuje na více stran a nemusí to být nutně jako naorientované jen tímto úzkým směrem. Skutečně v tom nemusíte vidět až tolik erotiky. Navíc byli oblečení, což celou situaci také jakoby trošku distancovalo od toho erotického vyznění.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Tak to možná vezměme skrze reakce těch, kteří se byli na výstavu dívat. Já z těch zhlédnutých videí, protože se přiznám ke své škodě, že jsem v Domě u pánů z Kunštátu při té instalaci nebyl, tak tam je slyšet kromě dospělých a tam jsou vidět zejména jejich nohy, tak jsou tam slyšet i dětské hlasy, to znamená, že se tam byly podívat i děti. To by mě zajímalo úplně nejvíc, já jsem otcem dvou malých holčiček, takže to by mě zajímalo, co tomu říkaly děti.

Radim LABUDA, umělec:
Já nevím. Byla tam jedna taková holčička, tam pobíhala a někdo mi potom říkal, že maminka tak jako ji vzala, že tak co, chceš se ještě dívat na svázané pány? Já nevím, jakým způsobem jako, to dítě na to nereagovalo nějakým, nějakou nejistotou, nezdálo se mi být méně jako více nejisté jak ti dospělí, ti dospělí byli znejistění, ta situace opravdu byla, tak jsem to vlastně na tom celý čas stavěl, že to je vlastně situace, v které se příliš často neocitáme a je to něco, co vlastně i na úplně elementární rovině člověka nějakým způsobem zasáhne, když náhle jeho soukmenovec, bližní, který v té normální situaci by tam stál s pohárkem vína na vernisáži, tak náhle je mu tam znemožněný pohyb a znemožněná komunikace, což je, a to si myslím, že na to reagujeme vlastně na té rovině, která ani není konceptuální. To opravdu tam reagujeme úplně až atavisticky, jako prvotními našimi instinkty a cítíme to někdy v žaludku. Aspoň tak si to představuju. A to je vlastně to, co jsem chtěl vyvolat a s čím jsem chtěl diváky konfrontovat a ještě bych teda podotkl, že to podstatné, co vlastně se tam dělo na té vernisáži, to vlastně nebylo ještě dílo, to bylo jen vznik díla. Já jsem si dovolil udělat takovou věc, že jsem vlastně nevystavoval na vernisáži hotové dílo, ale že jsem ho dokončil vlastně až na druhý den po vernisáži, protože tu situaci snímalo pět kamer, každá kamera byla zaměřená na tvář jednoho z těch svázaných mužů a zabírala ho takovým způsobem, že divák vidí, jak před tou kamerou přecházejí nohy, občas se zavře pohled, občas vidíme ruku, ale na základě toho vlastně můžeme, může divák uvažovat o tom, že jak se cítí v té situaci.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Je vám jako tvůrci toho díla, Radime, jedno, jak si ti, kdo přijdou, ať už tedy tam při vzniku toho díla, nebo potom se budou dívat například na Internetu na ten výsledek, je vám jedno, jak si to interpretují, anebo vy máte v hlavě interpretaci tak, jak by vlastně mělo být to dílo chápáno?

Radim LABUDA, umělec:
Ne, já to zdůrazňuji celou dobu a rád bych byl, aby to mělo natolik otevřené pole interpretace, aby si každý v tom něco našel. Já jsem tam něco samozřejmě zakódoval, protože ty čtyři měsíce nebo tak nějak, co jsem s tím v hlavě žil, tak za ty čtyři měsíce jsem to mnohokrát přešel celé, že jaké by mohly být ty reakce, jak by to jako mělo fungovat, co by to mělo vyvolávat, takže mám svoje interpretace a každopádně vždycky říkám, že já jsem tam vytvořil jednu společenskou, jakousi společenskou situaci a nejsem zodpovědný za reakce, ke kterým tam, jaké má jednotlivý divák na to dílo.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Jenom taková technická vsuvka ještě, vy říkáte, že jste vytvořil nějakou společenskou situaci, nejste zodpovědný za reakce či interpretace těch, kdo se na to dílo potom dívají, na druhou stranu mnozí jiní výtvarní umělci a teď mám na mysli například, řekněme, ty klasické malíře nebo sochaře, tak tvoří z důvodu nějaké potřeby, prostě něco aby ze sebe dali do toho výsledného uměleckého díla a některé z nich dokonce, což je možná odvážná myšlenka, zajímá to, co si ostatní lidé myslí o tom jejich výtvoru. To u vás vůbec nepřipadá v úvahu?

Radim LABUDA, umělec:
Já si nemyslím, že bychom toto mohli říct o těch klasických, ani o těch klasických médiích, též když vznikne nějaké umělecké dílo, nebo teda něco, co za umělecké dílo označíme, tak stále je to prostě venku, je to jakoby fakt, je tam artefakt a umělec by neměl předpisovat, co si má divák o tom myslet, tam má zůstat otevřená množina interpretací a skutečně si myslím, že dobré umění, dobré umělecké dílo se pozná podle toho, že nikdy se nedoberete toho, že co to přesně má znamenat a nedoberete se bezezbytkové interpretace.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Já jen připomínám, že posloucháte Český rozhlas 1 Radiožurnál, posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu a mým dnešním hostem je čerstvý devatenáctý v pořadí laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého Radim Labuda. Pojďme k té druhé instalaci, která zejména zajímala finálovou porotu Ceny Jindřicha Chalupeckého.

Radim LABUDA, umělec:
Zajímala, nevím.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Nezajímala?

Radim LABUDA, umělec:
Já nevím. Nespecifikovali.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Tak, co bylo tou druhou instalací?

Radim LABUDA, umělec:
Druhá instalace byla, spočívala v tom, že jsem do galerie postavil jeden počítač a na něm si mohou návštěvníci pochatovat s jedním filipínským mladíkem, který je student, je v těžké sociální situaci, vydělává si na to, aby studoval a na to, aby živil rodinu, protože to též musí dělat, vydělává tím, že pracuje na erotických webkamerových chatech. A já jsem se k němu jednou tak dostal, že jsem jednou brázdil temné vody Internetu a na tohoto jsem narazil a mě zaujal, skutečně mě hrozně zajímalo na tom to, že jako zkusit se k němu dostat jako k člověku, protože on tam reálně sedí a je reálný člověk a má nějaké svoje jako představy, touhy, zážitky, on je jako subjekt, kdežto vlastně tam na to chatu figuruje jen jako objekt. Jen jako objekt.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Mě zvědavce zajímalo to, jak jste se k němu dostal. To jsem se chtěl rozhodně zeptat.

Radim LABUDA, umělec:
Prostě byl to jeden, s kterým jsem takto při brouzdání tam po těch internetových stránkách jsem se pokusil navázat ten kontakt a ten kontakt se mi skutečně podařil, protože oni se samozřejmě, když tam sedí, tak se nebaví s těmi, kteří jako nejsou zaregistrovaní hosté na té stránce, protože jen ti jim mohou zaplatit, ti ostatní, ti, kteří neplatí, takže to není lehké začít tu konverzaci tímto způsobem, takže já jsem vlastně skutečně začal a skutečně se mi podařilo s ním navázat kontakt, ale prostě jsem zjistil, že za nic jiné než za peníze se nebude bavit. Já jsem se opravdu, jsem doufal, že si s ním prostě jen tak pokecám, ale to jako ho nezajímalo, protože to je pro něj ztráta času, tak jsem ho vlastně k té výstavě, já jsem velmi dlouho pátral, že co s ním vlastně budu dělat, ta myšlenka, já jsem ho vlastně kontaktoval dva měsíce před začátkem výstavy a dlouho jsem zkoumal ten terén a zjišťoval jsem, že co bych s tím mohl udělat. Nakonec jsem přišel na to, že jediné, co vlastně mohu udělat je, nechat ho úplně volně hovořit cokoliv s návštěvníky galerie, protože vlastně já jsem se rozhodl, a to je jako též další motivace nebo další jako podstatný element toho díla, že jemu dám peníze, které jsem dostal na vytvoření té výstavy a ti druzí, teda ti svázaní chlapi, ti to dělali jen proto, že chtěli tu zkušenost. Oni to všichni dělali zdarma, stejně tak i dva bondážoví experti, kteří je přišli svázat.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
To znamená, že vy jste to tomu filipínskému studentovi zaplatil.

Radim LABUDA, umělec:
Ano, já jsem mu to zaplatil.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Aby on strávil ...

Radim LABUDA, umělec:
Ano, asi tak dvě hodiny, já mu nechávám úplnou svobodu, ať tam chodí, jak se mu zachce a povídá si, s kým chce, o čem chce a nemusí vlastně vůbec nic. Ale je to jako, je to, já si myslím a to jako probírám a měl jsem z toho jakoby morální kocovinu, když jsem toto udělal, že tam je jakási fakt křehká hranice mezi tím, že zda je to takové jakoby pomýlená dobročinnost, zneužívání.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Minimálně využívání.

Radim LABUDA, umělec:
Využívání, je to jako velmi diskutabilní věc. Na druhé straně jako skutečně jsem mu reálně v této chvíli pomohl, že měl na to, aby zaplatil školné a vlastně jsem mu koupil počítač.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Jak se k tomu staví návštěvníci té vaší instalace, protože víme dobře, že Češi nejsou úplně zejména při nějaké otevřené komunikaci úplně nejsvobodnější a nejpříznivější takové otevřené komunikaci.

Radim LABUDA, umělec:
Ano, ano. Já jsem s tím počítal, že asi on tam bude spíše dokazovat jen tu nemožnost komunikace, že to, jakým způsobem jako strašně těžko navazujeme kontakty, opravdu bych řekl, že ...

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Potvrdilo se to.

Radim LABUDA, umělec:
Nepotvrdilo se to tak úplně. Na vernisáži se tam rojily houfy lidí, kteří si s ním chtěli promluvit, to bylo, on z toho měl dobrou zábavu. Jeho to bavilo potom už sedět v té a dívat se na prázdnou galerii, to už tak zábavné není. Ale opravdu je to překvapivé a vlastně skutečně to, co jsem se, to, co je zase jakoby ta nultá rovina tohoto projektu je, že jste náhle, že je divák náhle konfrontovaný s tím, že tam je na druhém konci jako živý člověk, že zase je to jakoby pohled nebo blízkost a přítomnost toho soukmenovce, toho jako druhého zvířátka, na které zase na takové té atavistické rovině nějakým způsobem reagujeme, jako cítíme se být trošku jako nejistí, když máme začít, a to je vlastně, je to určitě, já to cítím v Česku, že je to taková jako celkem těžké ty jako, ta komunikace, začínat komunikaci s někým úplně neznámým, takže on vlastně jako je tam též, tam vlastně jako hraje skutečně na této úrovni jako.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Dlužno podotknout na závěr dnešních Dvaceti minut, že i my dva jsme se pokusili o komunikaci mezi dvěma neznámými lidmi. Na tom, jak se to podařilo, myslím, necháme na posluchačích Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu, mým dnešním hostem byl čerstvý laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého Radim Labuda. Radime, díky, že jste přišel a ať se vám daří. Na shledanou.

Radim LABUDA, umělec:
Děkuji, na shledanou.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Martin Veselovský byl také u mikrofonu Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu a přeji vám příjemný večer.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.