Psát o minulosti znamená psát o nás všech. Ivan Fíla se v románu Tisíc očí ponořil do lidských osudů a dějinné paměti

Na konci roku vyšel váš nový román Tisíc očí, o kterém říkáte, že jste do něj vtělil veškerou svoji životní zkušenost. Považujete ho za svůj stěžejní?

Asi ano. Dal jsem do toho všechno, co ve mně je. Napsal jsem to na základě příběhu, který mi kdysi vyprávěla jedna paní ve Velkých Losinách na Jesenicku. Její příběh jsem zpracoval jako povídku pod názvem Tisíc očí, kterou jsem vložil do fotoesejistické knihy Jeseníky: Čas, ten pohyblivý obraz věčnosti.

Čtěte také

František Kriegel se celý život snažil napravit svůj omyl, říká Ivan Fíla – autor knihy Muž, který stál v cestě

Když jsem pak tuto povídku četl na autorském čtení, čtenáři mě vybízeli k tomu, abych z toho udělal román. Dlouho jsem o tom přemýšlel, možná rok a půl, a pak jsem se do toho pustil.

Když připouštíte, že jde o váš stěžejní román, není to nefér vůči vašim předchozím knihám, jako byl Muž, který stál v cestě, Rytec kamejí nebo Nouzový stav?

Mám rád každé své dílo. Kdybych ho rád neměl, bylo by něco špatně. Stejně tak mám rád i své filmy. Každé dílo ale vzniká v určitém čase a v určité životní fázi. Muž, který stál v cestě, byl můj literární začátek – moment, kdy jsem přešel od filmařiny ke psaní. Rytec kamejí byl pokračováním, ale vydal jsem se v něm úplně jiným směrem, do spíše pohádkových, imaginativních sfér.

Román Tisíc očí je oproti tomu příběhem o nás všech. Je v něm otisk životních zkušeností a vlastně vypráví o posledních osmdesáti letech našich životů. Věřím, že v něm každý může najít sám sebe, alespoň v nějakém ohledu.

Proto říkám, že jsem do něj vložil všechny své životní zkušenosti, ale tak, aby byly součástí dramatického příběhu. Nemám rád, když slyším, že někdo knihu odložil. Píšu tak, aby se četla v jednom tahu. Aby každá věta, každá stránka a každá kapitola čtenáře vybízela pokračovat dál a knihu prostě neodkládat.

Čtěte také

Svoboda vypravěčství je mi vlastní, a ta je možná jen se smyšlenými postavami, říká spisovatelka Kateřina Tučková

Co stálo úplně na začátku? Byl to onen příběh ženy, se kterou jste se náhodně setkal v Jeseníkách?

Ano, přesně tak. Náhodně jsem se tam setkal s německou paní. Několik dní jsme se vídali, míjeli se. Ona byla v lázních, já jsem tam nedaleko bydlel a pracoval jsem už na jesenické knize. A když jsme se jednou dali do řeči, hned jsem cítil, že v ní je nějaké tajemství.

Byla už starší – bylo jí čtyřiasedmdesát let – a měla za sebou velmi složitý, možná až dramatický osud. V jednu chvíli mi řekla: „Pojďte se mnou, něco vám ukážu.“ Prošli jsme lázeňským parkem ve Velkých Losinách až k pavilonu Šárka. Tam mi řekla: „Tady jsem se narodila.“ Za války tam totiž fungovala porodnice, velmi moderní, kterou postavili Němci, a ona se tam narodila v roce 1943.

To byl zlomový okamžik. Od té chvíle jsme si začali vyprávět čím dál víc a ona se mi postupně úplně otevřela. A jak mi sama říkala – a já jí to věřím – byl jsem první a možná jediný člověk, kterému ten svůj příběh kdy vyprávěla.

Co můžeme o novém příběhu čtenářům naznačit?

Je to příběh vyprávěný ze tří různých perspektiv. První je můj vlastní pohled. Vystupuji v něm jako alter ego, bývalý soudce, který po listopadu odešel z justice a stal se spisovatelem. Druhá linie je vyprávění samotné ženy a třetí je neutrální, dějinná rovina, která sleduje osud nacisty, jejího biologického otce.

Čtěte také

Stará Karviná bylo krásné město a dobře se tam žilo. Spousta lidí by chtěla město zpátky, říká spisovatelka Lednická

Jde o muže, který ji v roce 1943 zplodil ve Velkých Losinách a působil jako dozorčí v koncentračním táboře. Měl dvě mimořádné vlastnosti: fantastickou fotografickou paměť a byl skutečně velmi nadaným malířem.

Po válce se dostal do sovětského zajetí v Kazachstánu, kde utrpěl těžký úraz a přišel o polovinu obličeje. Sověti mu vsugerovali, že nacistická bestie v něm je mrtvá. On tomu uvěřil, znovu se narodil a stal se z něj antifašista a budovatel komunismu. Do této role se zcela vžil. Víc už k tomu ale opravdu prozrazovat nechci.

Do jaké míry váš román vychází ze skutečných událostí?

Samozřejmě jsem vycházel ze skutečného příběhu té ženy. Ale pracuji s realitou podobně jako už v románu Muž, který stál v cestě. Pokud se chcete dostat k hlubší pravdě, k jádru problému, nemůžete popisovat všechno přesně tak, jak se stalo. To by byla jen suchá faktografie, a to mě nezajímá ani to neumím.

Potřebuji dramatický příběh. Jsem filmař, scénárista, mám silně vizuální uvažování. Román jsem psal zhruba dva a půl roku, z toho téměř rok zabraly rešerše. A při nich objevujete stále nové, fascinující příběhy – někdy tragické, jindy lidsky lehčí. Z nich pak skládáte celý děj i jednotlivé postavy.

Čtěte také

Píšu proto, aby si čtenář z mých slov mohl postavit svůj vlastní svět, říká autor Letnic Miroslav Hlaučo

Postavy jsou tedy pravdivé, ale často složené z několika skutečných osudů. Takovým kompozitem je i postava nacisty. Právě tím získávají postavy mnohem silnější náboj, větší tah a dramatičnost, víc, než kdybych popsal jedinou konkrétní historickou osobu.

Musím myslet na čtenáře, ale hlavně na to, co tím chci sdělit: proč ten příběh vyprávím a kam se jím chci dostat. Chci, abychom si uvědomili, v čem jsme žili a v čem stále žijeme. Abychom nezapomínali na druhou světovou válku, na komunistickou diktaturu – a aby se podobné věci neopakovaly.

Nejsem naivní, nemyslím si, že román něco změní. Dějiny se opakují, jen v jiných podobách. A budou se opakovat i za sto, dvě stě nebo tři sta let. Ale má smysl si připomínat, čím jsme si prošli, kam jsme se dostali a proč jsme dnes tam, kde jsme.

Jaké to je, když příběh ožije vlastním životem? A dojde někdy na zfilmování románu Tisíc očí? Poslechněte si celý rozhovor.