První knihy pro romské děti v Rumunsku napsala Victoria Pătrașcu, inspirovaly ji příběhy dětí z nejchudší osady

Také romské děti dokáží měnit svět k dobrému a být hrdiny. To je poselství knih spisovatelky Victorie Pătrașcu, které vydala ve spolupráci s rumunskou nadací Împreună, jejíž název znamená Společně.

„K vydání knih vedl projekt sdružení Împreună, což je romská komunitní organizace, která bojuje za práva Romů. Už řadu let má projekty, které chtějí posilovat a podporovat romské děti. Jeden z projektů sdružení se jmenoval Čím chceš být, až budeš velký? A když se tato otázka položila romským dětem, odpověděly: ‘Ničím’, protože si neuměly představit, že by se někým mohly stát, až vyrostou. Takže členové sdružení Împreună začali hledat lidi z romského etnika, kteří se stanou pozitivními vzory pro tyto děti. A navštívili všechny komunity.“

V průběhu času zjistili, že by bylo potřeba mít pro romské děti také knihy.

Čtěte také

Romské děti jako superhrdinové v dětských knihách rumunské spisovatelky Victorie Pătrașcu

„Rumunsko nemělo knihy pro romské děti a obávám se, že je tomu tak ve všech zemích, kde žijí Romové, především ve východní a střední Evropě. Až do vydání této série neexistovala jediná kniha určená romským dětem, jejímiž hrdiny by byly právě romské děti. A tak sdružení Împreună ve spolupráci s UNICEF Rumunsko vymyslelo tento projekt a řeklo, že potřebuje několik příběhů pro romské děti. A nevím proč, ale mysleli si, že bych tyto knihy mohla napsat já. Zeptali se mě a já jsem byla obrovsky otevřená, protože jsem znala dějiny otroctví Romů, které trvalo pět set let. Pouze jsem požádala, ať se vydáme do romských komunit, abych tam mluvila s dětmi a napsala tak příběhy, které pocházejí přímo od nich.“

A tak se Victoria Pătrașcu dostala do jednoho z nejchudších míst Rumunska, které se jmenuje Poiana Negustorului a leží v župě Bacău.

„Tam žijí lidé jako v Somálsku nebo v Etiopii. Příběh té vesnice je extrémně smutný. Když skončilo otroctví Romů a Romové byli osvobozeni, z celého území Moldávie byli shromážděni, nahnáni do vozů a potom opuštěni na kraji jednoho lesa. Ti lidé dělali, co mohli. Vybudovali komunitu, vystavěli nějaké domky i navzdory tomu, že pozemky pod těmito domky jim nepatří. Právě tím je často úřady vydírají a říkají, že jim ta půda nepatří, a když nebudou volit tak, jak chtějí oni, tak je z domů vyženou a nebudou mít kam jít. Žije tam tři sta dětí a rodiče nemají práci. Hodně z nich chodí do lesa sbírat lesní ovoce nebo houby a řezat dříví. V době komunismu to pro ně bylo trochu lepší, protože měli práci a něco si vydělali. Ale po revoluci se na ně zase zapomnělo.“

Lidé ze sdružení Împreună postavili v osadě školu pro děti.

„Ale děti do školy nemohly chodit, protože rodiče odjeli za výdělkem a velké děti musely hlídat ty malé. Mnozí z nich jsou analfabeti. Někteří umí jakž takž číst, ale pokud se jich zeptáme, co chtějí dělat v dospělosti, tak odpovědí, že nevědí. Zeptala jsem se na jejich život a řekly mi, že největší strach mají z vlků, protože jejich domy nemají okna ani dveře a v noci jim do nich chodí zvířata z lesa. A to se stalo základem příběhu, který jsem potom napsala. Hodně domů v té oblasti je natřeno modrou nebo tyrkysově zelenou barvou. A tak jsem vymyslela Zemi modrých a zelených domků, kde bydlí tyto děti, jejichž rodiče odjeli za prací, a celé to území je ovládáno vlky, kteří jsou velmi zlí, kradou lidi, chtějí jim vládnout, nepomáhají a jsou špatnými vládci.“

A právě do boje se zlými vlky se pouští romské děti, které dokáží měnit svět.