První „družice z pryskyřice“ vyjela ze Zwickau před 60 lety. Dnes je Trabi legendou
Měsíc po startu Sputniku vyjela do světa i jiná technická legenda. Nový automobil se sice nedostal do vesmíru, ale s družicí jej spojil název. Německý výraz Trabant, stejně jako ruské slovo sputnik, totiž označuje družici. První „družice z pryskyřice" vyjela z továrny ve východoněmeckém Zwickau v den 40. výročí ruské říjnové revoluce, 7. listopadu 1957.
Po šesti dekádách, je z Trabantu legenda na čtyřech kolech, která se může co do proslulosti směle rovnat minivozům Citroën 2CV, Volkswagen Brouk nebo Fiat 500. Během běžné kariéry si přitom trabanty s označením 500, 600 i 601 vysloužily od ostatních motoristů spíše posměch, což dokládají i přezdívky „splašené trsátko" nebo „bakeliťák". Narážely na to, že karoserie nebyla z plechu, ale z duroplastu, směsi odpadní bavlny a pryskyřic.
Automobil, který měl motorizovat Německou demokratickou republiku, nevznikl ve vzduchoprázdnu. Ve Zwickau, které leží pouhých čtyřicet kilometrů od českých hranic, se už před druhou světovou válkou vyráběly luxusní automobily Horch a Audi. Lidově-demokratická země ale spíš než limuzíny potřebovala jednoduchý a laciný vůz. Začátkem 50. let proto vedení NDR rozhodlo o vývoji malého automobilu, u něhož by plechové díly karoserie nahradil náhradní materiál.
Prvním dílem, pro který byl duroplast použit, byla v roce 1952 kapota vozu IFA F 8. Nový materiál se ale nehodil pro složitější tvary, a tak vznikl typ P 70, předchůdce trabantu, kterého v letech 1955 až 1959 vzniklo 36 tisíc kusů - část skončila i v Československu. Po představení Trabantu P 50 (později přejmenovaného na typ 500) ale trvalo ještě tři čtvrtě roku, než se podařilo rozběhnout běžnou. První sériové vozy, sjely z výrobního pásu až v červenci 1958.
„Pětistovky", jejíž usměvavou přední část poznali motoristé i za hranicemi NDR, vzniklo za čtyři roky téměř 130 tisíc kusů. Poté přišel model 600, který se od předchůdce lišil hlavně větším objemem dvoutaktního motoru. V roce 1964 pak představili cvikovští inženýři vůz, který s drobnými změnami vyjížděl z bran továrny dalších 27 let - Trabant 601. Automobil, na který čekali východní Němci často dlouhá léta, se stal nejznámějším modelem, vyrobili jich přes 2,8 milionu kusů.
V roce 1988 se sice pokusili beznadějně zastaralé vozidlo vylepšit instalací čtyřtaktního motoru, původem z Volkswagenu Polo. Po pádu berlínské zdi ale ani modernizace Trabant nezachránila - východní Němci se jich hromadně zbavovali a místo vylepšeného „bakeliťáku" si kupovali dlouho nedostupná západní auta. Čtyřtaktních trabantů do konce výroby 30. dubna 1991 vzniklo 38.865, jen o něco více než procento z téměř 3,1 milionu trabantů, jež celkem opustily výrobní linky.
Zajímavý osud měla jedna z posledních dodávek trabantů do Polska. V roce 1990 už o ně nebyl zájem a auta zamířila do Turecka, kde čtyři roky čekala na vyřízení dovozního povolení. To ale nepřišlo a 444 trabantů zamířilo zpátky do Německa, kde byly v roce 1995 prodány jako unikátní série 444 po 19 444 markách (360 tisíc korun) za kus. V té době totiž už pomalu propukala „trabantománie": dříve posmívané vozítko, přezdívané i „splašené trsátko", se pomalu stávalo předmětem sběratelského zájmu.
Dnes je z trabantu legenda, které pomohlo i to, že se objevil na obalu desky U2 Achtung Baby (1991). Lidé si je pořizují nejen jako symbol na NDR, ale také jako vzpomínku na éru jednoduchých a spolehlivých aut. Zájem o trabanty se nevyhnul ani Česku, kde funguje několik klubů a pořádají se srazy majitelů a příznivců; řada lidí si svého „trabiho" vylepšila. Velké proslulosti dosáhl díky svým žlutým trabantům cestovatel Dan Přibáň, který s nimi sjezdil skoro celý svět.
