Prostřednictvím hudby můžete prožít „nedovolené“ emoce. Lidovou píseň zazpívá každý, myslí si muzikoložka
Pokud si už ani nepamatujete, kdy jste si naposled zazpívali, děláte chybu. Zpěv má dobré účinky pro naše tělo a psychiku, snižuje napětí i stres. Zuzanu Vlčínskou provází zpěv každý den, pracuje totiž jako muzikoložka a terapeutka.
I když se podle jejích slov nedostaneme k interpretační dokonalosti, zpěv stejně stojí za to. „Pracuji s lidovými písněmi, protože, aniž bych byla schopna říct důvod, lidovou písničku zazpívá v podstatě každý,“ tvrdí Zuzana Vlčínská. Ale pro umělou píseň, jak se podle ní ukazuje, je toho třeba zvládnout víc. „Lidová píseň je jako kus přírody,“ zamýšlí se.
Zuzana Vlčínská zkoumá souvislosti mezi zpěvem, hlasem a lidskými emocemi. Vydala také knihu nazvanou Písně na cesty krajinami duše. „V ní je 128 písní z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska upravených tak, aby si je lidé mohli zpívat spolu a opírat se svými hlasy,“ přibližuje. Písně vybrala z velkých sbírek několika tisíc písní. „Vybírala jsem podle hudební kvality, nálady, emocionální síly nebo vtipu,“ dodává.
Prostřednictvím písní podle ní můžeme prožít dnes „nedovolené“ emoce. Podle jejího mínění žijeme ve světě, kde je správné být veselý, společenský a výkonný. Ale lidové písně nám ukazují krásu smutku. „Nejkrásnější písně jsou většinou ty nejtruchlivější,“ poznamenává muzikoložka v rozhovoru s moderátorkou Zuzanou Burešovou. Když jste smutní, najděte si ve zpěvníku smutnou píseň. „Ta se stane nádobou pro váš smutek. Můžete být smutní a současně se kochat krásou hudby,“ popisuje.
Celý rozhovor si kdykoliv poslechněte buď kliknutím na odkaz přímo v tomto článku nebo v našem audioarchivu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.