Pro velkou část občanů bylo pražské jaro příležitostí cítit se ve vlastní zemi svobodněji, říká historik Tomek

14. červen 2018

Konec 60. let a zejména samotné jaro roku 1968 přineslo mimo jiné významné uvolnění cenzury. Začalo vycházet i několik nových periodik. Okupace a následná normalizace znamenala prakticky konec svobodné žurnalistiky. Co mohou tehdejší časopisy vypovědět o tom, co si vlastně lidé slibovali od obrodného procesu?

Jedním z nejradikálnějších časopisů konce 60. byl podle historika Prokopa Tomka z Vojenského historického ústavu Student. Ten byl určený, jak už název napovídá, pro mladé a otevíral mnohá tabu. Psal o židovské otázce, zakázaných spisovatelích, církvi i 50. letech.

„Překvapilo mě, že měl časopis takovou svobodnou atmosféru, jako mají média dnes. Neuvažují o nějaké cenzuře nebo autocenzuře, maximálně asi z hlediska morálních hodnot. Časopis byl úplně svobodný,“ popisuje Tomek. 

Z týdeníku SSM radikálním časopisem

Zajímavostí je, že Student vznikl původně jako týdeník Socialistického svazu mládeže. Podle historika byl zpočátku financován velmi skromně a novináři neměli ani vlastní psací stoly. Témata byla spíše nepolitická, ale ukázky umělecké tvorby byly často angažované – například báseň zakázaného autora Jana Zahradníčka.

Pražské jaro někdy chápeme jako střet dvou skupin v KSČ, že to byl reformní pokus, který nebyl dobře promyšlen, někteří reformisté možná ani nevěděli, co chtějí, ale pro velkou část občanů to byla příležitost se nadechnout a začít se cítit zase svobodněji ve své zemi.
Prokop Tomek

S některými tématy ale podle Tomka narazili. Student například otiskl rozhovor s kardinálem Beranem, který už byl v té době v exilu v Římě, a obecně otevřel téma exilu a exulantů.

Čtěte takéWeb Českého rozhlasu k výročí událostí roku 1968

„V létě 1968 novináři ze Studentu odjeli do Mnichova, kde několik dní mluvili s exulanty, třeba s bývalým ředitelem Svobodné Evropy Juliem Firtem, jedním z protagonistů předúnorové politiky. První část rozhovorů byla v létě 68 otištěna, na to se zvedla velká vlna kritiky, a to nejen v Rudém právu, ale i Literárních novinách. Byla to kritika přímo od jejich přátel a kolegů,“ říká Prokop Tomek a dodává, že kritika byla v té době měkčí, protože v době předtím i potom by takové texty nevyšly.

Dobrovolný konec

Poslední legální číslo Studentu vyšlo paradoxně s datem 21. srpna 1968 a přineslo ještě výbušnější materiál než výše zmíněné rozhovory. Šlo o ukázky z knih Pavla Tigrida a rozhovor s ním. Tigrid byl už v roce 1967 jako americký občan v nepřítomnosti odsouzen za špionáž a podvracení republiky ke 14 letům vězení.

Časopis Student nebyl zakázán, ale ukončit činnost se rozhodli samotní redaktoři. „Impulsem byl Moskevský protokol. Po 26. srpnu 1968, kdy naše politická reprezentace v Moskvě kapitulovala, to vyhodnotili tak, že už nebude možné vydávat svobodný časopis, a když nebude svobodný, tak se na tom nebudou podílet,“ vysvětluje historik Prokop Tomek.

Co očekávali mladí lidé od tzv. obrodného procesu? Prováděly normalizaci československého tisku naše orgány, nebo Moskva? Poslechněte si celé Interview Plus.

autoři: Jan Bumba , jpr
Spustit audio

Související

Více o tématu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.