Pro rakouské Romy se časy mění k lepšímu

13. listopad 2011
Romové ve Varnsdorfu, Kumar Višvanatan

Jméno rakouského města Oberwart vám asi nic neřekne. Rakušané si však dobře pamatují novinové titulky z poloviny 90. let, kdy se o městečku na východní hranici země dočítali hrůzné věci. V roce 1995 při pumovém útoku v Oberwartu zemřeli čtyři Romové. Tamní region je tradiční oblastí s romským osídlením. Atentát upoutal pozornost na romskou menšinu v Rakousku. Změnila se ale situace Romů od té doby k lepšímu? A jak vůbec žijí rakouští Romové, o kterých se na rozdíl od těch českých nebo slovenských vůbec nemluví?

Oberwart má sice renomé hlavního města rakouských Romů, když tedy nepočítáme Vídeň, ale na první pohled to určitě nepoznáte. To, čemu se v Rakousku říká romská osada, vypadá spíš jako upravené řadové domky pro příslušníky střední třídy. Ještě před 30 lety to ovšem bylo úplně jinak.

Jak to tehdy vypadalo, si pamatuje z vlastní zkušenosti místopředseda romského sdružení v Oberwartu Johann Baranyai: „Měli jsme coby Romové skutečnou paralelní společnost. Žili jsme na okraji města a nikdo se o nás nestaral. Když mi bylo pět a šel jsem do školy, ještě jsem vlastně nevěděl, že jsem Rom. Překvapilo mě proto, že ve třídě byl Romům vyhrazený oddělený koutek. Učitelé nás taky často bili, neměli jsme žádné zastání.“

Romům se daří lépe, ale prožili si peklo

To bylo začátkem 70. let. Trvalo ještě skoro další dvě desetiletí, než se Romové rozhodli sami svoje společenské postavení zlepšit. Poslední kapkou bylo, když hospodský v Oberwartu nepustil Romy na diskotéku jen proto, že byli Romové. V Oberwartu proto vzniklo romské sdružení, vůbec první v celém Rakousku, před pouhými 20 lety.

„Můj otec byl námezdní dělník, někdy práci dostal, někdy ne. Moje generace měla taky problém sehnat práci, vždycky jsme někam přišli a majitel firmy nám oznámil, že místo už je obsazené. Ale moje tři děti už jsou na tom lépe, dvě mají po maturitě a třetí pracuje v oblasti cestovního ruchu. Zdá se mi, že věci jdou dobrým směrem,“ nešetří optimismem pan Baranayai.

V roce 1995 byla však nálada mezi Romy v Oberwartu podstatně horší. Čtyři místní Romové tehdy zemřeli po výbuchu bomby zkonstruované jistým Franzem Fuchsem. Fanatický odpůrce cizinců několik let posílal zástupcům národnostních menšin po celém Rakousku dopisové bomby, výbuch v Oberwartu skončil nejhůře. Když se později Fuchs u soudu zodpovídal ze svých obvinění, nejenom Romům běhal mráz po zádech. Fuchs totiž připomínal Adolfa Hitlera, účesem, knírkem i dikcí.

Cikáni? Tak nám neříkejte, přejí si Romové

Po atentátu se v Oberwartu začalo s romskou menšinou více pracovat. Město Romům opravilo byty a sami Romové například dbají o školní docházku svých dětí. Místní Romové taky mají většinou zaměstnání, požívají status oficiálně uznané národnostní minority a snaží se žít normální život. Johann Baranyai z romského sdružení netvrdí, že je všechno růžové. Ve srovnání se 70. lety se však Romům v Rakousku žije dobře, a tak nemají žádné revoluční požadavky.

„My jenom nechceme, aby se nám říkalo cikáni. To slovo v sobě obsahuje všechny negativní vlastnosti, které člověk může mít. Když v Rakousku řeknete cikán, je to horší než Turek. U Turka se bojíte jeho náboženství, ale u cikána, ten je podivný celý,“ vysvětluje romský předák.

V roce 1991 se k romské národnosti v Rakousku přihlásilo pouhých 122 osob. Dnes většina odhadů mluví o tom, že počet rakouských Romů přesahuje 30 tisíc. Přesto i dál pro Rakušany zůstávají jejich Romové velkou neznámou.


Zvětšit mapu: Oberwart je v hned po Vídni rakouským hlavním městem Romů

  • Cestování
  • Reportáž
  • Rómové
  • společnost
  • Rakousko
  • soužití
  • etnické střety
  • romské etnikum