Přivítání na letišti ukázalo, jak moc komunita v Čechách drží spolu. Byl to silný zážitek, přiznávají mistři světa v beachvolejbalu

Jak je sehrávání složitý proces, aby ti dva dokázali přečíst jeden druhého a už si nemuseli nic říkat?

DS: Myslím, že abychom si nemuseli nic říkat, to se asi nikdy nestane. Pořád vznikají situace, na které je potřeba reagovat, které je potřeba nějak komunikovat a řešit. Je to otevřený sport. Situace vznikají pořád nové i kvůli venkovním vlivům, zdravotním trablům. Komunikace je opravdu důležitá.

Tu cestu jsme k sobě dlouho nehledali. Rok dva trvalo, než jsme si našli, co každý potřebuje, co je potřeba udělat, aby byl ten druhý spokojený. Nebo když se jednomu nedaří, má třeba osobní krizi, víme, kdy na druhého nemluvit, nebo naopak kdy na něj mluvit. Už víme, co od sebe očekávat a co dělat.

Spousta lidí vnímá plážový volejbal jako pěknou podívanou na parádní těla. Zasahuje vás to ještě nějak, nebo prostě děláte jenom svůj sport?

DS: My na ten vzhled úplně zatím nedáme. Preferujeme spíš ten výkon. I když náš italský trenér, který je s námi už sedm let, zkoušel ledacos, co se týče oblékání... Narodil se v Miláně, takže má rád, když barva ponožek ladí s teniskami a tak dále. Má určité standardy...

... které nesplňujete...

OP: Zatím nenašel nic, s čím by mohl sladit moji igelitovou tašku, ve které občas nosím věci na trénink. (směje se)

DS: Nejen nesplňujeme, ale spíš jdeme proti proudu a je nám to jedno.

Jak vzpomínají na své první setkání? Jaké zažili „letenkové přešlapy“ a kterých vlastností si na sobě navzájem nejvíce cení? Poslechněte si celý rozhovor.