Přispěl jsem k politické i ekonomické proměně země, vzpomíná dnes Václav Klaus na Občanské fórum

17. listopad 2023

Před třiceti lety se definitivně rozpadlo Občanské fórum. Hnutí, které vzniklo z iniciativy disidentů, získalo v listopadu 1989 rychle masovou podporu a vyjednalo pokojné převzetí moci od Komunistické strany Československa. Ale velmi brzy se v něm projevily názorové rozdíly jeho hlavních lídrů a po roce a několika měsících se formálně rozpustilo. Jak na něj dnes vzpomínají Alexandr Vondra, Václav Klaus a Petr Pithart, shrnuje Téma Plus Víta Pohanky.

Alexandru Vondrovi, dnes europoslanci za ODS, bylo v listopadu 1989 teprve 28 let. I přes relativně nízký věk toho měl za sebou už docela hodně: od ledna toho roku byl mluvčím Charty 77, s Jáchymem Topolem a Ivanem Lamperem vydával samizdatový časopis Revolver Revue a měl za sebou pár měsíců ve vězení kvůli disidentským aktivitám.

Z ruzyňské věznice ho mimochodem pustili opravdu na čas: 10. listopadu 1989.

Čtěte také

„Zakládání Občanského fóra začalo po páteční demonstraci a policejním zásahu 17. listopadu o následujícím víkendu. V neděli jsme sešli u Václava Havla doma. Byla tam celá řada dalších lidí, začal se vymýšlet název a psát text úvodního prohlášení. Debatovali jsme o tom, kde se sejdeme, o čem chceme jednat, koho tam pozveme. Začal se psát takový scénář a myslím, že to byl Petr Čepek, kdo nám pro tu večerní schůzku pomohl zajistit Činoherní klub,“ vzpomíná Vondra a pokračuje:

Václav Havel chtěl, aby roli moderátora a toho, kdo zve na pódium jednadvacet vybraných lidí, sehrál ten nejmladší a aby to byl zároveň chartista, což jsem byl obojí já. Nebylo to pro mne jednoduché, jsem trémista. To divadlo bylo úplně plné a nebylo jisté, jestli tam nevpadne policie a celé to předčasně neukončí. Ale tu roli jsem sehrál, pak jsem předal mikrofon Václavu Havlovi a ten to začal řídit. Takhle vzniklo Občanské fórum.“

Hledal se bezbranný cíl

Pád režimu byl přinejmenším na první pohled hladký a rychlý.

Vyjednavači Občanského fóra dohodli novou federální vládu, kde byl sice premiérem komunistický právník, Slovák z Trebišova Marián Čalfa, ale klíčové posty obsadili nekomunisté jako Václav Klaus nebo Jiří Dienstbier.

Čtěte také

Václav Havel se stal oficiálním kandidátem na prezidenta. Vzal si s sebou na Hrad Alexandra Vondru coby poradce. Jako svého nástupce v Občanském fóru navrhl Havel Petra Pitharta a ten také v čele fóra několik měsíců stál, než se stal předsedou české vlády.

Hledal se nový lídr, představitel, koordinátor, prostě někdo, kdo bude ochotný hnutí navenek řídit a vystupovat za něj. Jenže bez jasného mandátu a účinných nástrojů, kterými by se fórum skutečně dalo vést, se do toho nikdo mírně řečeno nehrnul.

Trvalo dlouho, než se našel jedinec ochotný se fakticky obětovat. Všem bylo jasné, že představitel bude obrazně řečeno velký, pomalu se pohybující, bezbranný cíl, do kterého se bude snadno kritikou trefovat každý nespokojenec a protivník v době začínající volební kampaně.

Petr Pithart vzpomíná: „Po dlouhém, nekonečném přemlouvání to vzal Jan Urban. Ale pod podmínkou, že to bude jen do voleb plánovaných na červen, že v tom nebude pokračovat. Řekl to tak kategoricky, že mu každý uvěřil.“

Mimochodem, Jan Urban svůj slib také splnil. Po volbách svou nejasně definovanou a nevděčnou funkci okamžitě složil a z politiky odešel.

Vítězství Václava Klause

Václav Klaus, posílený vítězstvím na severní Moravě měl podporu hlavně v regionech. V Praze měla převahu skupina bývalých disidentů, která chtěla Občanské fórum ještě pořád zachovat jako široké hnutí bez ideologických přívlastků.

Čtěte také

Jejími hlavními viditelnými představiteli byli tehdejší ministr zahraničí Jiří Dienstbier a jeho náměstek Martin Palouš, který se stal kandidátem této skupiny na předsedu.

Čtyři měsíce po volbách si hnutí mělo zvolit předsedu na celostátním setkání, kterým se říkalo sněm. Sešel se v pražské Hostivaři a Klaus na něm zvítězil s velkou převahou – dostal 115 hlasů, Martin Palouš jen 52.

Rivalita narůstala

Stanovit přesné datum, kdy se Občanské fórum rozpadlo formálně, není tak úplně snadné.

Z okruhu okolo Václava Klause se začala formovat Občanská demokratická strana. Ti, kterým byly bližší názory Jiřího Dienstbiera, směřovali k založení Občanského hnutí.

Čtěte také

Na mimořádném republikovém sněmu 23. února 1991 byl vyhlášený vznik těchto dvou subjektů jako kolektivních členů OF. Tohle datum se považuje za faktický zánik hnutí.

Občanské fórum, politické uskupení, které porazilo komunistický režim už pak ale existovalo prakticky jen na papíře. Formálně zaniklo výmazem z registru Ministerstva vnitra v květnu 1992.

I když do příštích voleb ještě demokratické strany, které povstaly z trosek Občanského fóra, navenek spolupracovaly, mezi jejich hlavními představiteli narůstala rivalita.

Všechny tři hlavní respondenty pořadu Tématu Plus nakonec poprosil autor Vít Pohanka o osobní pohled na Občanské fórum a jejich roli v něm s odstupem třiceti let. Seřazeni jsou postupně podle věku.

Vondra: Bylo to požehnání

První slovo má ten nejpozději narozený, dnes poslanec Evropského parlamentu za ODS Alexandr Vondra:

Alexandr Vondra

„Já jsem měl obrovský štěstí. Pro mne jako pro člověka, kterému bylo v roce 1989 osmadvacet let, byl vznik Občanského fóra skutečným požehnáním. Mládí jsem strávil tím, že jsem se honil s policajtama a šlo mi o svobodu. A nakonec jsme vyhráli, co víc si mladý člověk může přát?“

Klaus: Popoháněl jsem k co nejrychlejší změně

Václav Klaus, dnes bývalý prezident a dvojnásobný premiér za ODS, dokázal Občanské fórum ovládnout a tím přispěl k jeho rozpadu. Dnes toho rozhodně nelituje:

Václav Klaus - 1990

„Já jsem brzy pochopil, že není možné mít izolovanou ekonomickou transformaci, to by byl pokus o nějakou novou Čínu. Představa, že změníme ekonomiku a politika zůstane stejná, pro mne byla od začátku zcestná. Já jsem věděl, že stejně rychle jako transformace ekonomická musí proběhnout ta politická. A to pro mne znamenalo vznik standardních politických stran.

A dodává: „Já myslím, že jsem k tomu přispěl stejně jako k ekonomické reformě v naší zemi. Popoháněl jsem k takové co nejrychlejší změně v obou případech a myslím, že to bylo správné, potřebné a nutné.“

Pithart: Komunismus neporazili disidenti

Petr Pithart byl českým premiérem a později historicky prvním předsedou českého Senátu zvoleným za KDU-ČSL. Je jen o pár měsíců starší než Klaus. 

František Hýbl (třetí zleva) ukazuje expozici školní třídy z doby komunismu (první zleva Petr Pithart), Přerov 1992

„Občanské fórum bylo šťastné setkání disidentů a takzvané šedé zóny. To byl ten velký, mnohatisícový okruh lidí například okolo Charty 77, kteří z různých důvodů nic nepodepsali, ale strašně nám pomáhali. Občanské fórum nebylo ani převážně disidentské. Každý jsme tam přitáhli několik lidí, které jsme znali a o kterých jsme věděli, že něco znají a umí. Vůbec se nerozlišovalo disident-nedisident. Kdyby nebylo té vzájemné důvěry, hned by vznikaly strany, přes noc bychom jich měli padesát a všichni by se ucházeli o místa ve vládě. Takhle jsme to dokázali udržet docela pevně pohromadě a obsadili jsme po dohodě jak federální, tak republikovou vládu. Právě proto, že jsme stáli obrazně řečeno nad tím politickým hřištěm, které se teprve formovalo.“

„V tom byl ten náš přínos, v tom byla autorita Občanského fóra, které se skutečně opíralo o plná náměstí. A byl tady samozřejmě Václav Havel, který měl respekt všech,“ hodnotí Pithart a dodává: 

Čtěte také

„Komunismus neporazili disidenti. Ale určitě se zasloužili o to, že ten přechod byl docela rychlý, bez velkých veřejných sporů a docela elegantní. Ale nedá se to zopakovat a těžko se to popisuje. Ten chaos, který se znovu a znovu organizoval, byl otevřený navenek, nekádroval. Nebylo to tak, že by si disidenti hlídali svá místa, když se našel někdo lepší, tak do té dané funkce šel. To bylo skvělý a nezapomenutelný, i když to trvalo jen pár měsíců. Už před volbami se to začalo vyhrocovat, ti radikálové vylezli na pomyslné barikády a začali nás ostřelovat.“

Jedno je jisté: Občanské hnutí bylo naprosto unikátní politické uskupení, které nemělo a nemá v českých dějinách obdoby. Splnilo cíl, který si stanovilo, a pak se rozpadlo.

Český národ mu vděčí za to, že byl přechod od totalitního režimu k demokracii nejenom rychlý, ale také méně ekonomicky bolestný než v jiných postkomunistických zemích. Nebyl samozřejmě bezchybný, demokratický pořádek v Česku není zdaleka dokonalý.

Ale schopnost dohodnout se na tom, co je a není podstatné, že má vládnout zákon a ne vyvolený jedinec nebo strana, zvítězila. A Občanské fórum toho bylo vyjádřením.

Více si poslechněte v audiozáznamu pořadu Téma Plus. V roce 2021 ho připravil Vít Pohanka.

autor: Vít Pohanka
Spustit audio

Související