Přišla o zrak, zažila transplantaci. Dnes žije pro druhé. „To nejvzácnější si za peníze nekoupíte,“ říká Renata Moravcová

Renata Moravcová

Krátce po svých třicátých narozeninách přišla o zrak. Po těch čtyřicátých si musela nechat transplantovat ledviny a slinivku. V sebelítosti se ale netopí. Naopak. „Myslela jsem si, že mám spoustu opravdových přátel. Když jsem se stala nevidomou, zůstali jen ti opravdoví,“ vzpomíná Renata Moravcová v rozhovoru s Lucií Výbornou.

Když přišla o zrak, nejvíc se prý při návratu z nemocnice bála, jak její stav přijme tehdy jedenáctiletý syn. „Čekala jsem, že se zvedne, spakuje si batůžek a řekne, že takovouhle mamku nechce. Tekly mi po tvářích slzy. On ale obešel konferenční stolek, sedl si mi na klín, vzal mě kolem ramen, dal mi pusu a řekl: ‚Mami, to nevadí. My to zvládneme i ve tmě.‘“

Přesto prý její návrat z nemocnice nebyl vůbec jednoduchý. „Doma má být klid, pohoda a bezpečí. A já si najednou doma nezvládla udělat ani své oblíbené kafe,“ vzpomíná. „Pomohl mi právě syn, na kterého najednou spadly úkoly jeho maminky.“

Vděčná za každé ráno

I se synovou pomocí se tak se svým handicapem zvládla vyrovnat. A dnes pomáhá ostatním. Řídí sdružení Barevný život, jezdí po školách, po táborech i po domovech seniorů, kde pořádá besedy. Přestože to sama v životě neměla vůbec jednoduché. Krátce po svých čtyřicátých narozeninách musela absolvovat transplantaci ledvin a slinivky. 

„Byla to hrozná doba. Jsem vděčná za pražský IKEM. Jsem ráda, že dnes můžu fungovat, jak funguju. Jsem vděčná za každé ráno, kdy se probudím.“

Rozkoukala jsem se v barevné tmě, usmívá se Renata Moravcová, Žena regionu Královéhradeckého kraje

Renata Moravcová, organizátorka akce Barevná tma, ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

V Českém rozhlase Hradec Králové dnes máme hned tři hosty. Prvního představíme toho čtyřnohého, který se jmenuje Xanto. Je to obrovský pomocník paní Renaty Moravcové z Dobrušky, kterou tu taky vítáme. A ještě je tu s námi i pan Petr Tojnar.

Na jejích aktivitách je to vidět. Jak potvrzují její blízcí, po transplantaci totiž své aktivity rozjela na 200 %. „Nějaký člověk zemřel, já díky němu mohu žít. A on na mě teď z obláčku kouká a já tu musím být něco platná za mě i za něj,“ vysvětluje. 

To nejvzácnější si za peníze nekoupíte

Nejde jen o slova. Kromě spolku Barevný život, který založila, pořádá třeba i Neviditelnou kavárnu a na letošní podzim chystá další ročník Barevné tmy (kde bude moderovat, tančit a dokonce i hrát divadlo).

Všechno, co dnes dělá, přitom dělá zadarmo. Žije totiž z důchodu. „Kdybych byla ‚koukavec’, možná bych to měla jinak. Dnes ale vím, že ty nejvzácnější věci si za peníze nekoupíte, ty můžete od druhého dostat ze srdíčka.“

Související