Příběhy přeživších. Představení divadla utlačovaných na festivalu Khamoro

V inscenaci Příběhy přeživších vystupuje šest Romů, kteří vytvořili děj ze situací, s nimiž se osobně setkali. Je v něm strach o syna, diskriminace v práci, rasismus i tichý smutek. Příběh nedopadne dobře a úkolem diváků je do něj vstoupit a snažit se ho změnit. S romskými neherci pracovaly dvě režisérky. Jednou z nich je Líza Urbanová.

Čtěte také

Pozvánka: Divadelní představení Příběhy přeživších zpracovává téma romského holokaustu

„My jsme jim rovnou řekli: ‘Prosím Vás, Vy tady teď nejste proto, abyste vyprávěli a přehrávali jako profesionální herci příběhy svých vlastních předků. Vy jste tady proto, abychom se bavili o tom, co je dnes, co Vy opravdu zažíváte, jaký je Váš obraz v té společnosti, nebo jaký je Váš obraz společnosti, jak Vy zažíváte společnost a co ze strany té společnosti zažíváte Vy.’ To znamená, že my jsme potom šli úplně cíleně touto cestou. Ale tím, že všichni ti lidé byli vybraní tak, aby to všichni byli příbuzní přeživších holocaustu, tak logicky ty hlavní příběhy, které vyprávěli, měly velkou souvislost právě s těmito nacistickými, rasistickými nadávkami, poznámkami, výhružkami, kterých Romové a Romky zažívají neuvěřitelné množství. My jsme to obě věděly, nebyla to pro nás úplně novinka, ale když to člověk slyší v tomto množství a té normalitě, se kterou to v majoritní společnosti existuje, tak stejně jsem z toho vždy byla úplně šokovaná. A říkala jsem si, jak je tohle možné 70 a víc let po válce?“

Režisérka Dana Moree k tomu dodává.

„Četnost vyslovení slova Hitler v konkrétních souvislostech, v konkrétních situacích – to jsem nikdy v životě nezažila, aby to během jednoho týdne tolik lidí řeklo jako normu, jako něco, co oni zažívají úplně v jejich každodennosti.“

Jednou z hereček je Marcela Surmajová, jejíž maminka byla jako malé dítě s celou rodinou v koncentračním táboře v Dubnici nad Váhom.

„Osmiletá holčička se dívala na všechno – jak znásilňují, jak zabíjejí ty lidi, kolik jich viděla mrtvých, jak jí posílali, aby kradla shnilé brambory, aby vůbec přežili. A jeden dozorce jí chytil a praštil jí pendrekem – měla takovou jizvičku.“

O svých zkušenostech z koncentračního tábora se maminka chtěla podělit se svými blízkými.

Čtěte také

Khamoro 2025: Koncerty, ale i česká premiéra filmu o Chaplinovi

„Chtěla, ale v půli vyprávění se rozbrečela, nemohla, pak ale zase začala. Ona chtěla, abychom to věděli, protože ona byla taková, že se bála. Jakmile se něco dělo, říkala: Nechoďte tam, víte, že jsou na nás zlí! A pak jí skinheadi vyhodili z tramvaje, nakopli jí, ona spadla, šli jsme s ní k doktorovi. Měla modřinu. Ona byla celý svůj život v takovém strachu. A pořád chodila po rodině, třeba ke mně, k ségře, a říkala: ‘Dávejte pozor na děti, nepouštějte je, lidi jsou zlí! A furt!’“

Strach z nebezpečí se přenesl i na Marcelu Surmajovou.

„Řekla bych, že ano, protože lidi jsou zlí. Mně se třeba stalo, že v tramvaji byla moje vnoučátka trošku hlučná a lidi začali: ‘No, škoda, že je neupálili, aspoň by byl od nich klid!’ Je to tři roky. Anebo se s tím setkávám ve škole. Pracuji ve škole jako asistentka 9. třídy. A tam se s tím hodně setkávám. Třeba, že tohleto dítě nebude chodit s cikánským dítětem do školy. Je to pořád! A člověk se pořád jenom brání a brání a brání. Chce se posunout trošku výš, neumožňují mu to.“