Příběhy lidí ze slovensko-ukrajinské hranice vhání slzy do očí i ostříleným vojákům a policistům

8. březen 2022

Rozhlasoví reportéři Martin Pařízek a Ondřej Vaňura se včera nad ránem vrátili z ukrajinsko-slovenské hranice, což je jedno z míst, kudy lidé prchají před ruskou agresí a před válkou na Ukrajině. Pár dní v těchto místech prožili a mají tedy co vyprávět.

Kde jste přímo na slovensko-ukrajinské hranici byli?
Ondřej Vaňura: My jsme byli tam, kde se všude dalo dostat. To znamená, že jsme projeli několikrát všechny hraniční přechody. Hranice mezi Slovenskem a Ukrajinou měří zhruba 100 kilometrů, čtyři dny jsme se tam neustále ve dne v noci pohybovali.

Ondřej Vaňura a Martin Pařízek ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Martin Pařízek: Jsou tam tři hlavní centra. To znamená hlavní přechod Vyšné Německé, kde je nápor uprchlíků v současné chvíli největší. Tam ve dnech, co jsme tam byli, přicházelo kolem 8 000 lidí denně, z toho bylo opravdu 90 procent Ukrajinců. Potom je to přechod Ubla, tam není tak velký počet lidí, ale dlouho se tam čeká. Čekací doby jsou v průměru 8 až 9 hodin, kdy lidé čekají dlouho v koloně, než se dostanou k vlastnímu odbavení.

Těžce se lidé dostávají ke slovenským hranicím. Pak nastane úleva, když vidí, že se jim všichni snaží pomoci. Je to obrovská solidarita.
Martin Pařízek, rozhlasový reportér

A pak jsou to Velké Slemence, už téměř na jihu, dá se říct kousek od Čierné nad Tisou. To je přechod, který rozděluje tu vesnici napůl, část je ukrajinská, část slovenská. Tam provoz až takový není, poměrně dobře je to tam zvládnuté. Na každém z těch míst jsou humanitární pracovníci a snaží se pomáhat lidem.

Čtěte také

Jaká je tam atmosféra?
Ondřej Vaňura: Můžeme to porovnávat, protože jsme shodou okolností na slovensko-ukrajinské hranici natáčeli loni v létě s policisty, kteří střeží onu hranici, protože jde o východní hranici Evropské unie. A teď je tam atmosféra samozřejmě diametrálně odlišná. Na slovenské přechody nemíří tolik tisíců uprchlíků z Ukrajiny jako třeba v Polsku, ale nápor je to i tak obrovský. Je to takový organizovaný chaos. V tom smyslu, kolik lidí tam přichází, kolik je tam dobrovolníků, kolik tam přijíždí dodávek a autobusů z různých zemí Evropy a snaží se uprchlíky dostávat dál na západ.

Martin Pařízek: Je pravda, že je tam velké množství cizinců. Například k Vyšnému Německému vedou dlouhé kolony aut, jsou mezi nimi dodávky z Německa, ze Švýcarska, z Itálie, z České republiky. Velká česká pomoc je tam hodně vidět, česká stopa je velmi výrazná. A ti všichni se snaží po telefonu domlouvat se svými známými, kteří jsou ještě třeba na druhé straně hranice. Matky s dětmi často tráví desítky hodin na cestě k hraničnímu přechodu.

My jsme tam přijeli v pátek brzy ráno, někdy kolem třetí hodiny, ovšem nápor těch lidí neustává. Tam opravdu za hodinu odbaví pohraničníci desítky lidí a jsou to většinou matky s dětmi. Zažili jsme situace, kdy se až člověku hrnou slzy do očí, protože ty příběhy jsou dojemné. Třeba 48 hodin strávit na cestě z Kyjeva na hraniční přechod Vyšné Německé, to je opravdu síla. A z východní části Ukrajiny to může být až 60 hodin. Velmi těžce se lidé dostávají ke slovenským hranicím. Ale je tam vidět obrovská solidarita mezi všemi.

Čtěte také

Ano, musí to být emočně vypjaté situace.
Martin Pařízek: Je pravdou, že je tam vidět obrovská humanitární pomoc mířící přes přechod Vyšné Německé. Nad ránem jsme viděli řadu kamionů z České republiky, z Německa, Český červený kříž pomáhá, je tam opravdu velká lidská solidarita. Někdo říká, že je to takový organizovaný chaos, když tam člověk přijede, vyrostlo tam město. Kdyby tam nezaujatý člověk přišel, tak si říká, je to tady jak na nějakém festivalu, pořád přichází lidé, spousta stánků s občerstvením. Když pak do toho začnete pronikat, vidíte, že to jsou humanitární organizace z celého Slovenska, ale i zahraničí, nabízejí lidem jídlo a pití, první psychosociální pomoc.

Můžete pomoci i přímo na slovensko-ukrajinské hranici. Ale měla by to být koordinovaná pomoc. Nemá smysl tam něco nahodile posílat.
Ondřej Vaňura, rozhlasový reportér

Policisté a vojáci jsou také velkou pomocí, protože jsme viděli, jak čeští policisté, kteří tam slouží, nosí kufry a tašky, snaží se pomáhat lidem do teplých stanů, protože jsou promrzlí. Mluvili jsme s pracovníky Slovenského červeného kříže a ti říkali, že se bojí, aby nepřicházeli lidé s omrzlinami.

Reportéři Českého rozhlasu tam na hranicích vytvořili také takovou hlídku, dá se říct.
Ondřej Vaňura: Je to přesně tak, vlastně neustále tam pracuje jeden nebo dva reportéři ze zpravodajství Českého rozhlasu, střídáme se tam. Jsou tam i lidé, kteří nepatří přímo do zahraniční redakce, protože potřeba dostat tato témata do vysílání je enormní. Zkrátka jak na slovensko-ukrajinské, tak i na polsko-ukrajinské hranici jsou stále naši zpravodajové.

Čtěte také

Pomáhají i okolní města a obce podél hranice. Co jste tam konkrétně zaznamenali?
Martin Pařízek: Když se člověk zeptá v kterékoliv vesnici blízko hranice, tak mu všude odpoví, že pomáhají. Snaží se pomoci, jak to jen jde. My jsme natáčeli v obci Koromla, která je kousíček od slovensko-ukrajinské hranice, dá se říct pár set metrů. Tam se starostka se svojí místostarostkou rozhodly nabídnout lidem, kteří přicházejí na Slovensko, první ubytování. V malé vesnici, která čítá asi 400 obyvatel, se jim podařilo najít čtyři, pět bytů, které jsou připravené pro budoucí domov seniorů, a tam nabízí lidem ubytování. Už je tam několik rodin z Kyjeva. Místní lidé pečou buchty, snaží se donést drogistické zboží, nějaké základní věci, jako dětské pleny a výživy. Pomáhají jídlem i svou přítomností, protože to je také důležité.

Čtěte také

Mají přicházející lidé představu, co je za hranicí čeká?
Martin Pařízek: Téměř žádnou, protože tito lidé často utíkají a berou s sebou jen základní věci. To znamená něco na sebe, nějaké své cennosti a doklady. Opravdu s sebou nemají téměř nic. Takže i děti hned za hranicí dostávají nějaké hračky, aspoň plyšáka. Potom nastupují do autobusů a jedou dál. Nikdo si s sebou nebere víc než jednu tašku či batoh, jen to, co unese. Přicházejí ve strachu, trochu se bojí, co je čeká. Ale pak nastane velká úleva, když vidí, že se jim všichni snaží pomoci. Je tam důležitá komunikace mezi Ukrajinci a slovenskou stranou a dobrovolníky z celé Evropy.

Ondřej Vaňura: Stále mohou lidé pomoci i přímo na slovensko-ukrajinské hranici. Je potřeba tam dodávat trvanlivé potraviny, drogistické zboží, zdravotnické pomůcky a tak podobně. Ale je důležité, aby to byla koordinovaná pomoc. Nemá smysl tam nahodile něco posílat.

Čtěte také

I lidé, kteří budou odvážet z hranic uprchlíky třeba i do České republiky uprchlíky, by měli být prověřeni. My jsme třeba natáčeli i potřebu tlumočníků. Kdokoliv, kdo umí třeba i jen trochu česko-ukrajinsky, je na hraničních přechodech platný. Ale vždy by měl takový člověk kontaktovat přímo daná místa a lidi na hranicích. Třeba přes Facebook.

Byly to náročné čtyři dny, které jste tam strávili. Dokážete říct svůj nejsilnější zážitek, který jste tam měli?
Martin Pařízek: Já jsem táta dvou dětí. Pro mě byl nejsilnější zážitek, když ve 3 ráno jde maminka spolu s babičkou přes státní hranice a nesou dvě děti. Jedno batole a druhé, které skoro neumí ještě ani chodit, ale nese si svůj batůžek a v ruce plyšáka. A to je něco, co vám vhání slzy do očí.

Ondřej Vaňura a Martin Pařízek ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Ondřej Vaňura: Já to mám podobné. Působí to na všechny stejně, třeba i na ostřílené české policisty, kteří na hranicích v těchto chvílích pomáhají. Když vedou za ruku malé děti do bezpečí před válkou, tak to jsou momenty, které se nezapomínají. Jen dodám, že i podle slovenské vlády hlavní nápor na hranici ještě pravděpodobně nastane. Takže následující týdny budou hodně náročné.

Reportéři Ondřej Vaňura a Martin Pařízek byli našimi hosty. Celý rozhovor si můžete poslechnout v našem audioarchivu.

Spustit audio

Související