Příběhy laureátů Cen Paměti národa inspirují a zavazují nepropadat skepsi, říká Michal Šmíd

Čeho budeme svědky dnes večer při udělování Cen Paměti národa?

Michal Šmíd: Představíme pět osobností z České republiky, Slovenska a Ukrajiny, tedy ze zemí, kde Paměť národa nějakým způsobem působí a již zakotvila i institucionálně. Ceny Paměti národa udílíme už pošestnácté a dostávají je laureáti, kteří – jak jsme si to formulovali od začátku a nic se na tom nemění – ve svém životě prokázali, že čest, svoboda a lidská důstojnost nejsou prázdná slova. A kromě toho mají společné to, že o se svůj příběh s veřejností podělili prostřednictvím portálu Paměť národa.

Měl tady s námi sedět Fedor Gál, muž, který žije v Česku, narodil se v Terezíně, ale je slovenského původu. Ten se stal laureátem Paměti národa. Z jakých důvodů?

MŠ: Myslím si, že příběh Fedora Gála je jedinečným příběhem 20. století. Ilustruje i společnou československou minulost, ke které se nějakým způsobem taky hlásíme, protože většina našich pamětníků žila v Československu a brala to v nějakých fázích svého života za svou domovinu, za svou vlast. A třeba v letech druhé světové války byli ochotni za Československo umírat.

Dnes jsme samozřejmě už dva různé státy, ale nějaké pojivo tady je. A to pojivo je i v příbězích, jako je Fedor Gál, kdy on pocházel ze slovenské židovské rodiny. Na Slovensku měl holokaust trošku jiný průběh než na území protektorátu, ale tím nechci říct, že by byl méně nebo více odporný a ničící. Každopádně rodina Fedora Gála měla aspoň to malé štěstí, že jeho maminka se na sklonku války neocitla ve vyhlazovacím koncentračním táboře, ale v ghettu Terezín, kde nebyly plynové komory a dokonce tam mohla porodit svého mladšího syna, což byl právě Fedor Gál. A když se narodíte v Terezíně, tak to samozřejmě nějakým způsobem váš život předurčí.

Maminka Fedora Gála a jeho bratra přišla o manžela, ten válku nepřežil a ona se v těch nelehkých poválečných poměrech hodně snažila, aby jejich potomci měli dobré vzdělání. Fedor Gál vystudoval chemii, ale více ho to táhlo k humanitním vědám, věnoval se sociologii. Na sklonku 80. let už patřil k jakési, řekněme, šedé zóně. Nebyl vysloveně disident nebo signatář Charty 77, ale byl to člověk s nezávislým myšlením, otevřenou hlavou a patřil k těm kruhům, odkud se rekrutovaly lídři tzv. něžné revoluce, která je analogií sametové revoluce na Slovensku.

Potom byl dlouhé měsíce předsedou slovenské VPN, což je zase analogie našeho Občanského fóra. Ale když byly na Slovensku volby v roce 1990, volebním lídrem se stal do té doby málo známý právník Vladimír Mečiar, který nějakým způsobem dovedl lidi přesvědčit, že je ten správný lídr. Volby tedy vyhrál a stal se slovenským předsedou vlády, ale ukázalo se, že ten rozpor mezi ním a zakladateli VPN je stále hlubší a hlubší.

Vladimír Mečiar chtěl vést zemi k populismu a nacionalismu, svým způsobem k něčemu, co vidíme i dnes v okolních zemích a po celém světě. A Fedor Gál a jeho přátelé si v určité fázi řekli: „Ne, takto my to nechceme. Kdybychom toto podpořili,“ on vysloveně řekne, „naplivali bychom na odkaz něžné revoluce.“ Takže se v roce 1991 rozhodl, že z pozice předsedy VPN Vladimíra Mečiara odvolá.

Učinil to, a tím si podepsal politický ortel. V tu dobu věděl, že je to pro něj na Slovensku politická smrt, že jde proti duchu doby, který se zase nějakým způsobem obrací. Jeho obavy se naplnily a po roce 1992, kdy Vladimír Mečiar ve volbách svůj úspěch stvrdil a vedlo to k rozdělení Československa, byly nálady na Slovensku natolik odporné, že i rodina Fedora Gála musela čelit útokům i s antisemitským podtextem.

Proto se rozhodl nebo byl víceméně donucen k tomu, že přesídlil do Prahy a tady potom stál u zrodu TV Nova a výdělek z tohoto počinu věnoval ve prospěch kulturních a humanitárních aktivit. Z našeho pohledu si tu cenu zaslouží právě proto, že se v určitém okamžiku rozhodl v souladu se svým svědomím, i když věděl, že tím sám sobě ublíží. Ale zůstal věrný nějakým myšlenkám, idejím, které považoval v tu chvíli za důležité. 

Rozdělená společnost

Obracím na Jitku Uhrovou ze STEMu. Vy jste vydali zajímavý výzkum, kde jste spolupracovali se slovenským výzkumným pracovištěm a zjišťovali jste například míru polarizace v jednotlivých zemích. Jak státy bývalého Československa dopadají?

Jitka Uhrová: Na začátek bych chtěla upozornit, že data, ze kterých výzkum vychází, jsou z loňského podzimu a vždycky tyto postoje hodně závisí na aktuální situaci. Ale přesto se dá říci, že rozdíly mezi Českou republikou a Slovenskem tu jsou.

Ta otázka směřovala na vlastní hodnocení lidí, jak oni sami si myslí, že je společnost rozdělená. V Čechách si téměř polovina, 47 procent, lidí myslí, že společnost je velmi nebo extrémně rozdělená. Ale na Slovensku je ten podíl ještě vyšší, tam je to 60 procent a odráží to odlišnou atmosféru v těch zemích.

Ale je otázka, jak by to vyšlo aktuálně. Budeme ten výzkum opakovat, takže data by aspoň za českou stranu měla být a myslím si, že i vzhledem k současné situaci na Slovensku je možné, že bychom se dostali k jinému číslu.

Jak chápete sousloví rozdělená společnost?

JU: Aspoň u České republiky to funguje tak, že to nejsou úplně oddělené tábory, které by spolu měly mezi sebou velký příkop. Společnost se spíš tříští podle témat, o kterých se zrovna vede nějaká diskuse. A nemusí to být tak, že by byl jeden tábor a druhý tábor, které by se spolu vůbec neprolínaly, nespolupracovaly. Záleží na konkrétním tématu.

Viděli jsme to třeba v době covidové krize, kdy se postoje lidí proti proočkování nemusely úplně vázat na politické preference a vycházely z úplně jiných hodnotových postojů.

Působíte ve STEMu od roku 1997. Prožila jste tedy už jako výzkumnice, analytička léta devadesátá, kdy se začala zvětšovat krize důvěry v instituce…

JU: Můžeme to vždycky vidět jako spojené s nějakými politickými a někdy i ekonomickými krizemi. Takže tam můžeme mluvit už o nějaké krizi spojené s opoziční smlouvou, kdy lidé byli zvláště roztrpčeni tím, kam se vývoj ubírá dál a jak ty instituce fungují. Potom můžeme sledovat další krizová období. Nespokojenost s mírou fungování demokracie byla zvláště vysoká v období Nečasovy vlády.

A pak třeba bylo období, kdy byli lidé docela pozitivně naladěni – rok 2019 byl vrcholem tohoto období, kdy i spokojenost nejenom s tím, jak se daří mně osobně, ale i s fungováním společnosti, byla na vyšších hodnotách. Pak přišla pandemie, a jen co jsme se s tím nějakým způsobem vypořádali, tak následoval útok Ruska na Ukrajinu, následně ekonomická krize, inflace, ceny energií… A zas je vnímání situace ve společnosti spíše na nižších hodnotách. 

Příběhy, které inspirují

Jsou příběhy letošních laureátů při všem empatickém vnímání, co ti lidé zažili, i takové, že v nich vidíte nějakou naději?

MŠ: Určitě ano. Jsou příběhy lidí, které nás v Post Bellum, Paměti národa inspirují a do jisté míry i zavazují nepropadat skepsi, protože ti lidé prošli opravdu tvrdými životními zkouškami a nějakým způsobem v nich obstáli s hlavou vztyčenou.

Samozřejmě ti lidé procházeli svými krizemi, svými pochybnostmi, ale ten obraz, který se zachoval, i ta veřejná stopa je z našeho pohledu podnětná, inspirativní a myslím si, že i my i naše publikum z nich dokážou čerpat nějakou inspiraci.

JU: Já bych jenom doplnila, že v současné situaci na Slovensku jsou nadějí právě studenti, kteří jsou tváří aktuální doby. Jejich postoje mi přijdou velmi dospělé a tvoří to pro mě nějakou naději.

Jsou Češi pesimističtejší než obyvatelé okolních států? Jak se vyvíjí náš vztah k velmocem? A kdo je Nadija Kalinčenkova, letošní laureátka Ceny Paměti národa? Poslechněte si celý rozhovor.