Ženu, která odložila Viki do babyboxu, jsme osobně viděli u soudu, popisuje adoptivní máma Hana

Je začátek července 2011. Hana z Ostravska tráví léto na zahradě. Volá jí pracovnice z krajského úřadu, která má pro Hanku a jejího muže zásadní zprávu.

„Řekli mi, že pro nás mají dítě z babyboxu. Ptali se, jestli máme zájem. Přiznám se, že mě to trošku vykolejilo. Odpověděla jsem, že se musím poradit s manželem,“ vybavuje si 13 let staré okamžiky Hana.

Čtěte také

Dotazník, přípravný kurz, vytoužený telefonát a osvojení. Jak probíhal proces adopce ročního Tobiáše?

Její muž okamžitě reagoval, že babybox není překážka a že mají o holčičku zájem. Dozvídají se, že byla odložená do babyboxu ve Frýdku-Místku.

Pro dceru si čekatelé na adopci mohli přijet za dva týdny do dětského centra v Opavě.

„Tam chtěli vidět, jestli se umíme o novorozence postarat. Jestli dítě zvládáme přebalit nebo umýt. Přespali jsme tam jednu noc a druhý den jsme si dceru přivezli domů,“ usmívá se Hanka, podle které s péčí o novorozence nebyl žádný problém. Doma už měli adoptovaného malého syna.

Holčička dostala dočasné jméno Jana Husová, protože byla odložená 6. července na Den upálení mistra Jana Husa. Jméno Viktorie vybrala Hana. „Viktorka nejdřív vůbec nebylo v užším výběru. Ale pak se mi začal líbit i ten význam, victoria – vítězství.“

Komplikace přinesl rodný list

Situace se ale začala komplikovat. Biologická matka totiž dítě porodila v nemocnici. Ta o novorozenci jako vždy informovala matriku, která holčičce vydala rodný list. O dítěti tedy věděly úřady. „Tím, že se narodila v porodnici, už měla první identitu,“ vypráví Hana.

Čtěte také

Zakladatel babyboxů: Děti bývají i nahé, nevykoupané. Některé ženy si odložení dítěte rozmyslí

Obec následně na adresu biologické matky poslala poštou složenku na popelnice pro nového člena. Platba za svoz komunálního odpadu se odvíjí od počtu lidí v domácnosti a podle rodného listu měla rodina doma nově novorozence.

To tehdy rodina odmítla s tím, že dítě nemá, že bylo odložené do babyboxu. Úřady se tak dostaly k identitě biologické matky, která následně musela u soudu prohlásit, že se dcery opravdu vzdává.

„Říkala, že na to nebyla psychicky připravená. Že na to nemá, aby vychovávala dítě,“ vzpomíná Hanka na nepříjemné a nejisté období. O Viki, ke které si měsíce s manželem budovali vztah, mohli přijít.

Rozhovor se skutečnou mámou

Hana s manželem tedy viděli a i na chvíli mluvili se skutečnou matkou Viktorky. Snažili se získat informace o rodinné anamnéze.

Čtěte také

Miluju svoje nové rodiče, říká čtrnáctiletá Anežka z babyboxu, přesto má otázky. „Co se tehdy stalo?“ ptá se

„Ona se s námi nechtěla bavit, ale já jsem se nenechala odradit a šla jsem za ní ve chvíli, kdy jsme u soudu čekali na rozsudek. Zeptala jsem se jí, jakou mají v rodině anamnézu, abychom věděli, s čím máme zdravotně případně počítat. Tak říkala, že jsou všichni v rodině v pohodě, jen že nosí brýle. Což se později ukázalo i u Vikinky,“ popisuje Hana.

„Viki je strašně hodný člověk, někdy dovede být dost tvrdohlavá. Je to velký introvert. Špatně navazuje vztahy a komunikaci s ostatními. Učí se velice dobře. Je taková sladká,“ směje se maminka, když popisuje svoji dceru.

Budoucí lékařka nebo laborantka

Viktorie je dnes 13letá osmačka. Ve škole by se nejraději vyhnula matematice, češtině a tělocviku. Neskutečně ji ale zajímá a baví chemie a za rok má v plánu jít na střední chemickou školu. „Mohla bych být lékařka nebo laborantka,“ doplňuje stručně Viki.

Přidává informace o své zálibě. Dělá karate, tedy japonské bojové umění, „Ten sport mě zaujal. Ráda bych se uměla ochránit. Máme samozřejmě kimona a teď mám žlutý pásek, ten následuje po začátečnickém bílém. Taky chodím ráda s kamarádkami ven, třeba po Ostravě.“

Čtěte také

Na genetice tolik nezáleží, říkají dívky z babyboxu. Anežka a Dominika spolu chtějí zůstat v kontaktu

O svém životním startu Viki všechno ví, blíž své pocity rozvádět nechce. Její starší bratr Antonín je také adoptovaný. Konkrétně přes přímou adopci, kdy si rodiče osvojí dítě ženy, se kterou se znají.

Podle maminky Hanky si doma z tématu adopce někdy dělají i legraci. „Co jsem věděla, tak jsem dětem řekla. My to netajíme, já jim to oběma říkám odmalička. Mám pocit, že to je uzavřená kapitola. Kolikrát si z toho děláme i srandu,“ uzavírá Hana, která je na obě děti moc pyšná.

„Je to moje všechno a nedovedu si představit, že bych je neměla. Jsou to moje zlatíčka. Bez dětí je nudný život.“