Příběh rodiny Savšenkových z Ukrajiny

Stres, bezútěšnost situace, nejistá budoucnost. Tak popisuje své pocity 30letá Hana Savšenková. Říká, že půlroční nechtěné odloučení od manžela se podepsalo hlavně na dětech.

Hana Savšenková: Oni se za něj neustále modlí, prosí Boha, abychom už byli pohromadě a už nikdy se naše rodina nerozdělila.

Patnáctiletý Maxim neskrývá svůj stesk po otci.

Překlad projevu Maxima: Nejsme už dlouho pohromadě. Jsme bez táty a velmi se mi stýská. Jsou tam ještě dvě mé sestry a jeden bratr a samozřejmě, že i po nich se mi stýská.

Příběh rodiny Savšenkových se začal odvíjet v polovině 90. let. Žili v Kyjevě, paní Hana je vystudovaná psycholožka a její muž je programátor. Založili nevládní organizaci na pomoc zbídačeným dětem z ulice. Čtyři si vzali do pěstounské péče a o další tři se jejich sociální organizace starala. Zanedlouho však začaly dělat ukrajinské úřady této rodině potíže.

Hana Savšenková: Bojíme se o svůj život. Státním úředníkům a politikům se naše sociální činnost pro opuštěné děti nelíbí a vystupují proti naší rodině. Když jsme se proti jejich útokům chtěli bránit, nešlo to. Obrátili jsme se na několik advokátů, ale ti nám nepomohli. Úřady jim totiž začaly vyhrožovat a jestli nám pomohou, zlikvidují jim firmu.

Situaci na Ukrajině dobře zná Gejza Machala z ostravské katolické charity, která tam často nevládním organizacím pomáhala. Právě on paní Haně poskytl ubytování v ostravské vesničce Soužití a potvrzuje, že ukrajinské úřady potíže s dětmi z ulice přehlížejí.

Gejza Machala: Čítá to více než 100 tisíc, hlavně přes zimu žijí v kanálech, v různých rozbitých domech. O tuto skupinu se nikdo nezajímá, hlavně vláda. Všechny ostatní organizace nevládní, nestátní, je jim v této práci bráněno. Ukrajinské orgány tvrdí, že nemají problém děti z ulice, že tento pojem neznají.

Rodina Savšenkových se proto rozhodla k zoufalému činu. Z Ukrajiny i se všemi 7 dětmi ve věku od 9 do 15 let uprchli. Dostali se do polských uprchlických táborů, ale měli strach, že je budou deportovat zpátky, proto se vydali k nám. Poblíž Českého Těšína však manžela paní Hany, Dimitrije, i se třemi dětmi zadrželi. Třicetiletá žena popisuje, jak na ní manžel doslova volal: Ty běž, neohlížej se, utíkej. Tak se dostala k nám a skončila v záchytném táboře ve Višnich Lhotách. Dvakrát neúspěšně žádala o azyl. Mluvčí Ministerstva vnitra Marie Masaříková upřesnila, že v loňském roce ze zhruba 2 tisíc Ukrajinců uspělo s žádostí o azyl pouze 6.

Marie Masaříková: Azyl je přiznán těm lidem, kteří splňují podmínky azylového zákona. Například jsou pronásledováni v zemi původu za své náboženské či politické přesvědčení. Potom jsou tam nějaké humanitární důvody a tak dále.

Gejza Machala z České katolické charity považuje právě rodinu Savšenkových za oběť byrokratických rozhodnutí úřadů.

Gejza Machala: Nelidskost českých a polských úřadů spočívá v tom, že vlastně se nezabývají hloubkou toho problému, který tato rodina prezentuje, a to je opravdu velmi nesnadným životem malých dětí na Ukrajině.

Gejza Machala dodal, že paní Hana i s dětmi se bude snažit v nejbližších dnech dostat jakýmkoliv způsobem do Polska za manželem.

Gejza Machala: Celé této rodině by pomohlo hlavně v první řadě, aby se setkali a tak aby se mohli usadit v nějakém místě na dobu minimálně jednoho roku buď v azylové proceduře nebo v nějakém jiném právním postavení. Mohou klidně být na tom pracovním povolení, ale aby jim někdo pomohl třeba najít práci tak, aby měli dost peněz na to na našem území zůstat.

Z Polska chtějí Savšenkovi žádat o pracovní povolení u nás. Pokud se tam paní Hana nedostane, hrozí, že ji české úřady násilím odvezou na Ukrajinu, kde ji čeká za charitativní práci s dětmi z ulice persekuce.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.