Příběh Hitlera ukazuje, jak rychle se v krizi mohou šířit extrémní názory, míní historik Weber

5. březen 2021

Postava Adolfa Hitlera fascinuje lidi po celém světě, a to i 75 let po smrti (zemřel v dubnu 1945). Podle historika Thomase Webera v ní vidí parabolu, která nám ukazuje, čeho všeho mohou být lidé schopni.

Čtěte také

„Hitler je často líčen jako nějaká nelidská zrůda, jenže tak to prostě není. Důsledky jeho jednání sice byly natolik děsivé, že se to skoro příčí naší představivosti. Jenže Hitler nebyl zrůda. Byl to pouhý člověk, který ale měl na svědomí nepředstavitelné věci a k jejich páchání dokázal přimět celou zemi. Je v tom univerzální poučení, které natolik vyčnívá, že zůstává aktuální až dodnes,“ hodnotí profesor historie Thomas Weber.

Svou roli v tom hraje také fakt, že všichni i dnes žijeme ve světě, který do značné míry ovlivnili právě lidé jako Adolf Hitler nebo Josif Vissarionovič Džugašvili, tedy Stalin.

„Naše země i mnohé z toho, co považujeme za samozřejmost, by bez druhé světové války vypadaly úplně jinak. I mou generaci, stejně jako mé rodiče a prarodiče, válečná skutečnost nějak definovala a táhne se to s námi. Dalo by se říct, že my všichni jsme jakýmsi produktem celé té války. A snažíme se najít vysvětlení, jak to celé souvisí s námi samotnými,“ říká Weber.

Slepá místa

Přestože o Hitlerovi i celém německém nacismu počátku 20. století byla napsána celá řada knih, stále existují otázky, na které neznáme odpovědi. „Dodnes pořádně nechápeme, jak se Hitler radikalizoval. Do jaké míry ho formovalo dětství a dospívání. Nebo jakou roli v tom všem hráli jeho nejbližší,“ připomíná historik.

Čtěte také

„Hitler totiž nerad psal, a tak po něm nezůstalo mnoho dokumentů. Tím pádem ani nemůžeme s jistotou říct, co skutečně udělal a jaké rozkazy vydal. Opíráme se o svědectví lidí z jeho okolí, ke kterým ale musíme přistupovat s velkou dávkou obezřetnosti. Tihle lidé se od něj přirozeně pokoušeli distancovat. Zlehčovali své vlastní jednání. Jinou možnost ale pro pochopení Hitlerovy role nemáme,“ dodává.

Právě zjištění toho, co bylo prvotním impulzem a motivem celé jeho nenávisti, je klíčové k pochopení jeho touhy po genocidě.

„Podle mě je to důležité i pro dnešek, abychom stíhali rozpoznat potenciální nebezpečí. Abychom dokázali odhalit nějaké nové potenciální Hitlery. Příběh jeho radikalizace mimo jiné ukázal, jak rychle se při nějaké krizi mohou šířit extrémní názory,“ vysvětluje autor několika životopisných knih věnovaných právě nacistickému vůdci nutnost zabývat se i dnes touto postavou světových dějin.

Vůdce, nebo figurka?

V posledních desetiletích sílí především mezi německými historiky názor, že při hodnocení nacismu se nemůžeme soustředit jen na Hitlera samotného. Takové zjednodušení podle nich odvádí pozornost od ostatních postav této temné kapitoly německé historie.

Čtěte také

„To vedlo ke druhému extrému – najednou se Hitler nebere tak vážně. Působí jako produkt mocenských her v zákulisí, jako člověk bez jakéhokoliv talentu. Ve svých knihách se snažím ukázat, že byl velmi zdatným politickým aktérem a stratégem. Nebyl to jen ten křičící agitátor, který nám utkvěl v paměti,“ říká Weber.

Ozývají se také hlasy, že kdyby to nebyl Hitler, objevil by se jiný diktátor, který by udělal totéž. „S podobným tvrzením bych byl opatrný. Je pravdou, že Německo by i bez Hitlera čelilo nástupu pravicového extremismu. V té době v politice byla celá řada pravicových osobností, ale v mnoha ohledem i v radikálnosti se od něj odlišovali. Sice to byli velcí antisemité a dost možná by zavedli protižidovské zákony, ale asi by nechtěli vyvraždit celé etnikum,“ spekuluje historik.

Cílem těchto politiků byla snaha o rozšíření území německého státu. Mimo jiné například o Sudety. „Československo by i při takovém scénáři čelilo velkým problémům. Ale nemuselo by nutně dojít ke světové válce,“ míní.

Extrémismus a pandemie?

Může současná pandemie koronaviru přispět k návratu pravicového extremismu?

„Z návratu radikálního pravicového režimu obavy mám, ale nepramení to ani tak ze současné krize. Spíš je to směsicí nedořešených problémů, které sužují východ Evropy, v kombinaci s tím, že Západ má jen malou vůli tyhle věc řešit,“ svěřuje se historik Weber.

Čtěte také

„Výsledkem je, že levicové i pravicové kolektivistické režimy mohou v některých zemích znovu nastoupit k moci. Ještě nevíme, jak to nakonec dopadne, ale to, co se děje v Polsku, Maďarsku nebo Srbsku, začíná být znepokojivé. Samozřejmě se to ještě nedá srovnávat s režimy ze 30. let, ale s každou další krizí může tahle radikalizace zesílit. Nejsem si ale úplně jistý, jestli spouštěčem nějaké další totality bude zrovna pandemie,“ hodnotí.

Právě zkušenosti z uplynulých dvou století vybízejí v tomto ohledu k mírnému optimismu. „Lidé při pandemiích reagují jinak než při hospodářských či politických krizích. Je zajímavé, že zrovna v počátku Hitlerova vzestupu řádila Španělská chřipka, která měla mnohem víc obětí než předešlá válka. Přesto v kolektivní paměti nezaujala nijak zvlášť zásadní místo,“ uzavírá Thomas Weber.

Poslechněte si reprízu rozhovoru Václava Jabůrka s profesorem historie na Aberdeenské univerzitě ve Skotsku Thomasem Weberem. Dozvíte se také to, jestli je pravda, že Německo po konci druhé světové války stihla vlna sebevražd, co dělal Adolf Hitler za první světové války, nebo jaký vliv na něj měl jeho přítel českého původu Josef Stolzing-Černý.

autoři: Václav Jabůrek , Ondřej Skácel
Spustit audio

Související