Přežít, nafotit, odjet. Tak pracuje reportážní fotografka Alžběta Jungrová

Alžběta Jungrová nefotí jen dramatické situace, ale i šťastné momenty
Alžběta Jungrová nefotí jen dramatické situace, ale i šťastné momenty

Reportážní fotografka Alžběta Jungrová, pravnučka Ferdinanda Peroutky, při své práci už mnohokrát riskovala život a připletla se i k pěkně nebezpečným situacím. O místech, která navštívila, dokáže velmi působivě vyprávět. Byla hostem v pořadu S vámi v Praze.

Alžběta Jungrová spolupracovala s velkými českými deníky a byla za svou práci mnohokrát oceněna. Fotit začala velmi brzy, první fotoaparát dostala v sedmi letech: „Pořídila mi ho babička za vysvědčení v první třídě. V obchodním domě Máj tenkrát stál asi 103,50. Moje babička vystudovala fotku na stejný škole jako já, tak mě na to tak navedla,“ říká Alžběta Jungrová. Jejím pradědečkem byl Ferdinand Peroutka. „Pradědeček byl zaměřený na politiku a ta mě vůbec neoslovuje, tomu se snažím vyhnout, ale je to novinařina, takže ano, svým způsobem jdu v jeho stopách.“

Amerika mě sejmula

Alžběta žila několik let ve Spojených státech, Mexiku a v Londýně. „Do New Yorku jsem se podívala poprvé těsně po revoluci, protože tam tehdy ještě žila moje prababička, žena Ferdinanda Peroutky, tak jsme za ní s bráchou letěli hned po revoluci v roce 1990. A mě Amerika fakt sejmula. Bylo mi dvanáct a můj vztah k Americe vzniknul hned takhle v začátku.“ Později se tam Alžběta vrátila. „To mi bylo asi dvacet. Já jsem v těch dvaceti skoro nemluvila anglicky, pro mě to byl impuls naučit se jazyk. Přineslo mi to strašně moc věcí do budoucna.“

Zpátky do České republiky se dostala až v roce 2002. „Tehdy jsem se rozhodovala, jestli zůstanu v Londýně, kde jsem pracovala jako asistentka, ale začaly povodně a já jsem dostala nabídku na práci a už jsem tady zůstala,“ líčí důvody, proč se tenkrát do Londýna nevrátila.

Přežít, nafotit, odjet

Jaká je práce reportážního fotografa? „Je to adrenalin, je to styl života, člověk si na to lehce zvykne a pak se těžko vrací do normálního života,“ říká Alžběta Jungrová, „pokud žijete osm, devět měsíců v roce na místech, kde se něco děje, a pak se vrátíte a máte fotit v ateliéru, tak máte pocit, že ten život je prázdnej. Chápu, že spousta lidí se zblázní, spousta lidí se upije a spoustu někde zastřelej.“

A jak zvládá pracovní stres? „Ten stres je většinou spíš před cestou, ale na místě, tam jedu na setrvačnost, tam si to člověk málo uvědomuje a i tělo drží pohromadě adrenalin. Teprve po cestě zpátky v letadle mi většinou začne být špatně. Většinou když pak sedím u počítače a dívám se na fotky, tak si říkám. Tady jsem vážně byla?“