Přežili genocidu a stále si nejsou jistí svými domovy. Potomci Arménů z Mojžíšovy hory dnes žijí v Turecku a Libanonu

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Deportace Arménů do pouště

Před více než sto lety tehdejší Osmanská říše deportovala do syrské pouště celou svou arménskou menšinu, zemřelo tehdy na půldruhého milionu lidí. Malá skupina Arménů z vesnic pod Mojžíšovou horou se postavila na odpor a skutečně se jí podařilo zachránit.

Putování začínáme v istanbulském chrámu Surp Takavor. V kostele nedaleko nádraží Haydrpasa na asijské straně se na Velký pátek zastaví mnozí zdejší Arméni. V Istanbulu jich žije na 60 tisíc. Před více než sto lety, než začaly turecké represe, to bylo třikrát víc.

O tehdejších událostech, prohlášených mnohými zeměmi Evropy za genocidu, se ale nikomu moc mluvit nechce.

Čtěte také

„Není to prý přímo nebezpečné, ale stále citlivé,“ říká padesátiletý obchodník, který nechce zveřejnit své jméno, a radí podívat se na jih Turecka, do provincie Hatay, kde v poslední arménské vesnici žijí potomci hrdinů z Mojžíšovy hory.

Bojovali a přežili

Vesnice se jmenuje Vakifli, je na svazích hor jen kousek od moře a bzučí tu mračna včel. Místní totiž žijí z medu a z pomerančovníků, které na kaskádovitých zahradách současně kvetou a mají plody.

Hora Sinaj

Některé domy z kamene a pálených tašek se pomalu rozpadají, jiné nahradily novostavby. Ve Vakifli dnes zůstalo posledních 35 rodin – 135 lidí, kteří si stále snaží držet svou řeč, víru i tradice.

„Naši předkové se před sto lety pasivně nepoddali vraždění, ale na Mojžíšově hoře jsme se postavili na odpor a bojovali. Pak jsme se mohli vrátit do svých vesnic,“ říká správce kostela Čem Capar.

Je nás málo a nechceme odejít

Celou epizodu popsal v románu Čtyřicet dnů německý židovský spisovatel Franz Werfel. Přes čtyři tisíce lidí bylo nakonec zachráněno z neobydleného pobřeží francouzským a anglickým námořnictvem, které se podařilo přivolat.


Arménská genocida je souhrnné označení pro vyvražďování přibližně 1,5 milionu Arménů Turky během let 1915 a 1918. Podle některých názorů jde o první jednoznačnou historicky zaznamenanou genocidu v dějinách.

Na otázku, jestli si celou událost lidé ve Vakifli připomínají, odpovídá Čem Capar vyhýbavě: „My nejsme Arméni žijící ve Francii, Německu nebo Americe. Máme tady své kořeny a chceme tu žít i nadále, scházet se v kostele a udržovat své tradice. Je nás málo a nechceme odejít.“

Obyvatelé šesti ze sedmi arménských osad pod Mojžíšovou horou oblast opustili už v roce 1939. Tehdy skončilo přechodné období po první světové válce, celá oblast opět připadla Turecku a i přes ujišťování úřadů se lidé báli pomsty a opakování masakrů.

Čtěte také

Arménský ostrov uprostřed pouště

Za ostatními potomky Arménů z Mojžíšovy hory se vydáváme do Libanonu, do městečka Andžár nedaleko syrské hranice. „Postavili jsme ho doslova na zelené louce,“ říká dnes třiaosmdesátiletý Hagob Hušian, tehdy mu bylo šest let.

Genocida Arménů

„Byla tady jen a jen poušť, když jsme přišli a já jsem musel sbírat kameny. Dostával jsem za tu práci deset piastrů denně, ale díky té tvrdé práci jsme byli schopní vůbec toto místo osídlit,“ vzpomíná.

V místním pravoslavném kostele dokonce přechovávají vzácné relikvie. Ve vitrínách na zdi tu visí ostatky sedmnácti hrdinů, kteří pod Mojžíšovou horou padli, a v církevní kanceláři uchovávají velký bílý prapor s červeným křížem, který před sto lety vlál na pobřeží a díky němuž se zachránili.

Čtěte také

Pomoc uprchlíkům

„Tady v Andžáru žijí asi tři tisíce stoprocentních Arménů. Je tu ale taky určitý počet arménských a velký počet arabských uprchlíků ze Sýrie. Celkem kolem 30 tisíc lidí. Podporujeme je vodou a zajišťujeme úklid, aby mezi nimi nebyly zdravotní problémy,“ říká starosta Vartkes Khoshian.

Arménská genocida, duben 1915

Pomoc běžencům, kteří přicházejí ze Sýrie a v dnešním Libanonu tvoří třetinu populace, je pro potomky hrdinů z Mojžíšovy hory novou výzvou.

autoři: Tomáš Vlach , KSA
Spustit audio