Předvolební kampaň? Plná mnohomluvné prázdnoty
Do voleb zbývají dva a půl měsíce, ale ve veřejném prostoru, ať už mediálním či jiném, to vypadá, jako by kandidovala jedna strana. Republika je zaplavena oranžovými plakáty, každý den je pro voliče nachystaná nová či staronová dávka oranžových informací a slibů na tiskové konferenci.
Sociální demokracie se s nástupem Jiřího Paroubka proměnila ve skutečně masově komunikující stranu, která sází na to, že když totálně zaplaví prostor, přesvědčí možná i voliče, kteří by buď k volbám nešli, nebo by dali hlas jiným stranám. A když se to nepovede, hodí se takové plošné zaplavování jako prostá demonstrace síly. Strana, která má na to, aby dělala tak obrovskou kampaň, bude mít jistě dostatek vůle k tomu, aby své sliby v budoucnosti splnila.
K „velkoramenné“ kampani pomáhají ČSSD i průzkumy preferencí, v nichž vede o deset dvanáct procent. Bezmezné sebevědomí bez pokory je pak cítit z každého veřejného vystoupení jejích lídrů. Proti tak zbytnělé politické sebejistotě se těžko veřejně bojuje.
ODS, největší soupeř sociálních demokratů, zatím nebojuje nijak. Horká část její kampaně ještě nezačala, předseda strany potichu vyrazil britskou cestou obcházení voličů a stranických buněk a slibuje kampaň trpělivého vysvětlování, které občas doplní tvrdá negativní polemika se sliby ČSSD.
Strategie důsledné rozumové argumentace bez emocí, v níž se pravda nakonec ukáže všem, kdo myslí a jde jim o věc, by proti rozjeté volební koloně oranžových mohla být částečně úspěšná. Naneštěstí pro ODS ji převzala TOP 09. Mirek Topolánek ani ostatní vůdci ODS kromě toho nejsou natolik disciplinovaní, aby v diskusích a veřejných vystoupením udrželi konzervativní „pokrovou tvář“ a nezačali soutěžit s ČSSD v útočení a vtipnosti, jak dnes dosvědčil Ivan Langer, hovoře o tom, že ODS „čeká s granáty v zákopech na tanky ČSSD“.
Volební souboj dvou nejsilnějších proto i letos bude spíše závodem v překřikování než zaujatou politickou diskusí, a to je disciplína, v níž je ČSSD v aktuálním klání v jasné výhodě. Sociální demokraté v minulých měsících dokázali, že umějí křičet nahlas, s rychlým rytmickým nasazením, všude a hlavně prakticky neustále. ODS má poslední naději: musí doufat, že voliče dlouhá jízda této halasné mašinérie, které se zákonitě nevyhýbá riziko mnohomluvné prázdnoty, unaví a dají přednost těm, kdo mluví polohlasem. Budou-li tito mít co říct…
