Před 100 lety se svět propadl do válečného konfliktu, jaký do té doby nepoznal

28. červenec 2014

Bezprostřední záminkou k válce se stal atentát na arcivévodu a následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda v Sarajevu.

V odvetu Rakousko-Uhersko měsíc nato 28. července 1914 vyhlásilo válku Srbsku, které atentátníky podporovalo. Postupně do války vstupovaly další země. Do listopadu 1918 jejich vojáci bojovali na několika frontách.

Českým zemím se boje vyhnuly. Jejich hrůzy postihly milion 400 tisíc českých vojáků, kteří do války narukovali. Zúčastnili se bitev v Haliči, na Soči a na Piavě a na druhé straně válčících stran v uniformách československých legionářů se proslavili u Zborova, Bachmače, Teronu i na jiných místech. Přispěli k tomu, že na troskách rakousko-uherské říše mohlo vzniknout samostatné Československo.

Velká válka nevratně změnila svět. Způsobila rozklad do té doby zažitých společenských norem. Převrátila životy milionů rodin na celém světě. I těch českých. Připomínají to pomníky v českých obcích se jmény mužů, kteří se nevrátili. Podle historiků jich bylo přes 130 tisíc. Rodiny českých vojáků z první světové války po jejich osudech pátrají. A hledají i místa, kde byli jejich předci pohřbeni.

Řeka Piava v létě proudí mezi kameny obnaženého dna. Vojáci tady bojovali za krajně nepříznivých podmínek. V bahně zákopů a ve sněhových přeháňkách. Stejně tak na úbočí hory Monte Grappa v alpském předhůří, která se do výšky 1775 metrů zvedá nad Piavou. O válce na italské frontě historik Giuseppe Ferrandi říká: „Byla to poziční válka, vojáci se moc nepohybovali a většinu času trávili v zákopech. Často v krutých podmínkách. Umírali v nich. Stejné to bylo v horách.“

K válce mrtví patří. Na jejich památku se v italském Roveretu každý večer rozeznívá obrovský zvon ulitý z roztavených kanonů válčících armád. Na frontách první světové války padlo 10 milionů vojáků. Přes 20 tisíc z nich je pohřbeno na válečném hřbitově v Cittadelle. Správci hřbitova pečlivě vysekávají trávu mezi malými bílými betonovými křížky. Je jich skoro 1300, jsou vyrovnané do dlouhých řad a na každém je několik jmen. Přes 500 je českých. Pod velkým křížem jsou pohřbeny ostatky dalších deseti tisíc neznámých vojáků. I mezi nimi jsou určitě Češi.

V kanceláři v rohu hřbitova visí v jedné její části na stěnách mapy italské fronty s vyznačenými pozicemi nepřátelských stran. Na poličce jsou vystaveny kovové pozůstatky z války. Helma, plechovka od proviantu, zrezivělý příbor. Také nábojnice a granáty. Paolo spouští internet a hledá jména všech vojáků, kteří jsou tady pohřbeni. Šindelář Václav je pohřben pod křížem číslo 259. Spolu s ním i další tři čeští vojáci.

Takový měli pohled vojáci ze zákopu

Jejich ostatky nejsou v žádné schránce. V hliníkové nebo zinkové rakvi. Jsou uloženy jen tak volně, v zemi. "Pracujeme pro italské ministerstvo obrany, informujeme návštěvníky a hlavně udržujeme hřbitov v dobrém stavu. Děláme to kvůli památce vojáků, kteří jsou tady pohřbeni. Ať už to byli Rumuni, Srbové, Rusové nebo Češi a Slováci. Celkem příslušníci 7 národů," říká Paolo.

"Bylo mi sedm roků. S babičkou jsme popíjeli cikorku a ona mi ukazovala fotografii vojáka," píše na webových stránkách Václav Červený. „Fascinoval mě na něm knír a velký tesák u boku. Babička říkala, že je to její tatínek Václav, stejně jako já, který byl ve velké válce tam v Itálii a nikdy se nevrátil.“ Měla velké přání dozvědět se, co se mu přihodilo. Že doma zanechal opuštěnou ženu, svou Bětušku a pět dětí.

Čtěte také

„Těch pět dětí to chtělo vědět. Když válka skončila, na nádraží v Kralovicích čekali, jestli tatínek přijede. A tatínek nepřijel. Vojáci říkali, že jede za nimi, a on už byl mrtvý,“ vzpomíná Marta Červená na vyprávění své maminky, dcery Václava Šindeláře. O jeho válečném osudu rodina nic nevěděla 94 let. Až jeho pravnuk Václav Červený objevil pohlednici z fronty s datem polní pošty prosinec 1915.

Hodiny proseděl Václav Červený u počítače. Když z údajů na internetu skládal válečný osud svého pradědy. Pročítal vzpomínky dalších příslušníků jeho jednotky, zjišťoval, jak byl asi jeho praděda vyzbrojen. Hlavně ho ale zajímalo, zda má svůj hrob.

Italská děla z 1. světové války

„Zemřel v roce 1919 v Itálii v Gallarate. Padl do zajetí, zřejmě v poslední italské ofenzívě při bitvě o Vittorio Veneto někde u Bozenu. V 20. letech byl v Solbiate Oloněvybudován hřbitov domobranců, kteří zemřeli v Itálii. Mělo jich tam být něco mezi 500 - 600 pohřbenými. V roce 1968 byl hřbitov zrušen a ostatky byly převezeny. V rámci internetového fóra jsem se spojil s nějakými Italy, kteří mi pomáhali v pátrání. Jsem jazykově nevybavený, tak jsem využíval překladač, bylo to úsměvné. I italská strana se snažila posílat zprávy do češtiny přeložené,“ vypráví Václav Červený, pravnuk padlého vojáka.

„Když si člověk uvědomil, v jakých podmínkách bojovali při horských bitvách, minus 40 stupňů, 4 metry sněhu, výšky kolem 2 tisíc, nebo horko, bez vody, v srpnu mezi kameny. Muselo to být strastiplné. Na začátku jsem ani nedoufal, že se podaří nalézt hrob. Bylo to takové rodinné tajemství, nevědělo se, co s pradědou bylo 94 let. Prababička nedostala po válce žádné vyrozumění, co se stalo s jejím manželem. A vlastně jezdíme pravidelně do Itálie, takže návštěva hrobu pradědy se stává naší rodinnou tradicí,“ uzavírá Václav Červený.

Císař pán povolal do velké války jeden milion 400 tisíc českých vojáků. Podle historiků se jich přes 130 tisíc nevrátilo. Jejich hroby se nacházejí po celém světě.

autoři: jas , sch
Spustit audio