Povídání s muzikantem a houslistou Jiřím Pavlicou

Host (Jiří Pavlica): Zapomínám na ta omezení, to je pravda, ale především mi jde vlastně o vystavení vždycky nějakého restrikčního bodu. A zase je to velmi jednoduché. V podstatě, když se lidé chtějí domluvit, ať už je to v oblasti umění, politiky nebo čehokoliv, jakékoliv oblasti lidského působení a lidské činnosti, tak vždycky musíte nejdřív chtít se domluvit a na základě toho pak hledáte tam ty styčné body, na kterých se domluvíte a od toho se pak odvíjí ta spolupráce nějak dál a dál. A totéž je i v té hudbě. Takže pro mě je strašně důležité to pojmenování, že nebourám, ale stavím. A jestli, pak stavím směrem více k vážné hudbě nebo více k folku nebo rocku, jazzu. To v tuto chvíli není až tak podstatné, protože pro mě je vlastně, ať dělám co dělám, je nejpodstatnější. Já už jsem to někde říkal, tak bych se nerad opakoval, ale možná bych to říct mohl. Jsou to jaká si tři P. To je, abych ve všem, co dělám, aby bylo na jednu stranu pohlazení, na druhou stranu poznání, aby to přineslo nějakou novou, třeba informaci a to třetí P je poselství, aby to mělo z hlediska mého hodnotového systému smysl, aby to lidem něco dávalo. Takže, když má tahle tři P, tak to je pro mě podstatné to je to základní, co tím chci říct. Jestli pak zvolím více výrazové prostředky toho či onoho žánru, už je vlastně bych řekl, formální věc.

Moderátor (Naděžda Hávová):. V čem se zásadně liší moravské lidovky od českých? Dá se to vůbec nějak specifikovat?

Host ( Jiří Pavlica): Tak dá se to specifikovat, to bychom se zase vrátili někam do období dejme tomu k romantismu, tak jistě, že by se to dalo, ale byli bychom trošku na muzikologické přednášce. Úplně nejjednodušším způsobem, asi laickým, je to, že převážná část písní moravských je buďto v tom takzvaném tempo rubátu. To znamená to jsou ty volné písně. Jsou rapsodického charakteru a pak, když už je to zase tempo, tak jsou to ty výrazné, takzvané duvajové rytmy.

Moderátor (Naděžda Hávová): To jsme si měli vzít slovníky?

Host (Jiří Pavlica): Takže já bych nerad zacházel do nějakých podrobností. To je, bych řekl, moravská charakteristika. Hodně velký význam tam hrají také tóniny, což jsou hodně mollové na Moravě, v Čechách, protože ta píseň je spíše klasicistního typu, takže jsou tam spíš durové. Třídobý nebo dvoudobý rytmus.

Moderátor (Vladimír Kroc): Teď se vás ale zeptám. Vaše tříletá dcerka třeba za dva, za tři roky, tak jí to budete vysvětlovat jinak, jak byste jí to řekl?

Host (Jiří Pavlica): Já bych jí to myslím nevysvětloval. My se snažíme jí s Martinou vést, jako by co nejsvobodněji, nemyslím tím, že je svoboda anarchie. To vůbec ne. Ale ve smyslu, že ji v žádném případě nechceme nutit do toho, že zrovna ona chudinka, protože si to táta přeje, že bude prostě hudebník nebo něco. V žádném případě. To bych nechtěl předjímat. Spíš v tomto případě, ale ne v tomto případě, vůbec si myslím, že na děti by se mělo muzicky působit skrze emoce. Skrze jakousi tu citovou výchovu.

Moderátor (Vladimír Kroc): Takže spíš ji zazpíváte, aby si ona udělala sama obrázek.

Host (Jiří Pavlica): Určitě ji zazpívám, určitě ji zahraji. A takový malý střípeček, když byla malinká, sotva se začala batolit, tak jsem si říkal, tak vyzkoušíme, že, ten nedočkavý táta, a to. Tak jsem sedl ke klavíru, něco jsem jí brnk, brnk a ona zpozorněla a sledovala. Já jsem říkal, je to bezva. Ouha, chyba lávky, protože já jsem v tu chvíli zpozoroval, že ona vůbec nesleduje mě, ale povolené šrouby na mé točivé židličce. Tak to bylo moje první se vyrovnání s realitou. Takže uvidíme všechno, jak to bude.

Moderátor (Naděžda Hávová): Vy jste se Slováckem hodně spjatý. Myslíte, že kdybyste se narodil někde jinde, že by vás osud k lidovým písničkám stejně zavál?

Host (Jiří Pavlica): To nevím, protože já si myslím, že se člověk někde narodí a ačkoliv se dnešní svět zdá být velice kosmopolitní, tak si myslím, že každý k sobě z toho kořene, toho kořínku odkud jsme, máme. To pak nevím. To si vůbec netroufám tvrdit. Pravda je, že když jsem byl kdekoliv, kdykoliv někde v zahraničí ve světě, tak jsem si zkoušel představovat, jestli by se tam dalo žít tím každodenním všedním životem, že jdete do školy nebo do práce, že jdete si koupit svačinu, že jdete na oběd, jestli by se tam dalo žít a pravda je, že jsem se přistihl na mnoha místech, jako Hamburk nebo jako New York dokonce, že by se tam snad dalo i žít. Jistěže, já jsem se narodil tam, kde jsem se narodil a dokonce jsem po všech různých výletech a působeních v Brně a tak, kde vlastně dodnes mám trvalé bydliště a tam vlastně částečně žiji, ale říkám doma, je to vlastně tam, kde jsem se narodil a tu představu si trošku pěstuji, protože to má samozřejmě své obrovské kouzlo a pro mě ještě kouzlo v tom, že je to v místech, kde jsou základy onoho velkomoravského Veligradu, takže mám kousek od domu. Objevili tam asi teď po povodních vlastně na Moravě archeologové další lokalitu, která by mohla být arcibiskupským palácem Svatého Metoděje, takže já si to představuji tak, jako pěstuji a pro mě jistá kontinuita toho, co bylo před námi a toho co je dnes. Je pro mě moc důležitá.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak dlouho vlastně existuje Hradišťan, kolik se vystřídalo primášů?

Host (Jiří Pavlica): Ten existuje od roku 1950 a za tu dobu se tam vystřídali dva vedoucí. Tím prvním byl zakladatel Jaroslav Staněk, který vlastně zemřel v roce 1978. Posledního léta byl těžce poznamenán jednak nemocí, ale taky nemocí doby, to znamená normalizací, takže my jsme měli svého času zákaz. Nesměli jsme hrát, což je z dnešního pohledu legrační a dnešním lidem můžete těžko vysvětlovat, že prostě člověk ve volném čase svém si chtěl zahrát, tak nesměl. To dnes to jsou nesdělitelné zkušenosti a ta jedna ta drobnůstka, když jste říkal, že od roku 1975 vedl. Tak jsem říkal. V zásadě ano, ty údaje jsou správně, to je možná ze slovníku, ale já vždycky uvádím to datum až úcty a piety až po smrti Jaroslava Staňka. Čili je to rok 1978 a od té doby jsem stál v čele té muziky. Já zatím, když budu živý a zdravý, tak zatím, tam jsem.

Moderátor (Naděžda Hávová): Stejně je to čtvrt století téměř v čele takovéhle kapely. Jaké vlastnosti by měl mít dobrý primáš, aby to s ním kapela vydržela?

Host (Jiří Pavlica): To víte, že je to těžké, ale asi jsou to jednak ty vlastnosti, které se často rozdělují na vícero členů, to znamená, někdy je ten, který stojí v čele a je vlastně jakýmsi dirigentem. Jiný je ten, který třeba vytváří repertoár a dramaturgii, je to autor nebo skladatel? Často, no, to jsou základní dvě. Já to dál nebudu rozebírat, ještě bychom mohli jít dál. Já jsem, buď je to dobře nebo špatně, já sám nevím, ale tyhle funkce nějakým způsobem kumulují, tak já si myslím, že ten, kdo stojí v čele, jednoznačně musí tomu dávat duši a ti, kteří vlastně hrají a interpretují, tak se spolu musí ztotožňovat. Pokud tohle nefunguje a já to znám ze studiové práce, kdy na různé jiné projekty scénické hudby a podobně máte přizvané studiové hráče, těm je docela jedno, co odehrají, odehrají to profesionálně, ale já strašně věřím na tu energii, kterou do toho vložíte. Pakliže to tam není, tak to nemá tu přesvědčivost, tu sílu, a nemá to tu duši. Takže já si myslím, že pokud nějakým způsobem bych hovořil o sdružení hudebníků, s kterými dělám pravidelně, tak si myslím, že je podstatné to, že všichni jsme jedno. Známe se za ta léta, i když dojde k proměně třeba některých členů, ale je to v té obrovské souhře, kterou nemůžete se naučit za týden, za měsíc, dovolím si tvrdit ani za rok zkoušení, to prostě přinese život. Léta koncentrování společného. Léta krásných, ale třeba i kritických situací nebo zážitků. To všechno ti lidi vlastně formuje a zoceluje.

Moderátor (Vladimír Kroc): Posloucháte Český rozhlas 1 Radiožurnál pořad Dva na jednoho. My si teď poslechneme Hradišťan Jiřího Pavlicu.

Moderátor (Naděžda Hávová): Je s vámi ČR 1 Radiožurnál, je s vámi pořad Dva na jednoho a je s vámi kromě Nadi Hávové a Vladimíra Kroce také Jiří Pavlica. Muzikant, houslista a tak dále. Ještě jsme slyšeli písničku s textem Jana Skácela Voda má a slýchali jsme ji také v reklamě, ale mě to nějak nejde dohromady, Jiří Pavlica a komerční televizní spot.

Host (Jiří Pavlica): To vám správně nejde dohromady. Já jsem, protože je to živě a nedomlouvali jsme se, vy jste na mě tuto otázku vychrlili, kdybych to stihl říct, tak bych vám řekl nebavme se o té reklamě, ale zeptali jste se, říct to musím. Došlo k tomu po dlouhých peripetiích, kdy už všechny souhlasy byly. Já jsem z principu to nechtěl, aby se to tam objevilo a objevilo se to tam, až na základě toho, že vlastně veškeré peníze nejenom samozřejmě moje, ty jsem pokládal za samozřejmost, že je věnuji na něco, že je nechci, tak jsem to věnoval na dětskou onkologii v Brně, ale to podstatnější na tom bylo, že nevím, jestli kdy v historii reklamy se objevilo to, že i ti tvůrci té reklamy, protože to byla moje podmínka, že taky přispěli i ten který tu reklamu si nechal dělat, že vlastně v naturáliích se zavázal, že v dětské ekologii bude dodávat džusy, vody a tak dále. To byla podmínka té smlouvy a samozřejmě řada dalších podmínek, že jsem třeba výtvarnou složku té reklamy si vyhradil, že jí odsouhlasil, aby tam nebyly nějaké nesmysly. Vzalo mi to strašně moc času, velmi mě to obtěžovalo, ale nakonec s mnoha lidmi jsem se radil. Nakonec jsem tady ten souhlas dal a věřím, že jsem nikomu tím neublížil, spíš prospěl.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy spolupracuje s folkaři, s jazzmany, rockery, komorními orchestry a tak dále. V roce 1997 jste natočil projekt s japonským instrumentalistou Jaskazem a rok na to jste začal pracovat s jihoafrickým multiinstrumentalistou. Já mám strach, že to neřeknu. Disu Majkís. Teď vás čeká zlatá deska, to znamená i koncerty v česku.

Host (Jiří Pavlica): Já tedy doufám, že se to podaří, protože člověk někdy míní, Pán Bůh mění, ale ty koncerty by měly být ve dnech osmnáctého až dvacátého druhého listopadu. U příležitosti předání nebo převzetí zlaté desky za CD Mys dobré naděje, tak by měl přiletět, taky Disu Majkís a koncerty by měly být na Moravě, v Čechách a na konec i na Slovensku, takže tuším, že v Praze je to devatenáctého listopadu. V Táboře by to mělo být dvacátého a dvacátého prvního by to mělo být v Bratislavě. První den to je v Přerově.

Moderátor (Vladimír Kroc): To Disu Majkís, ono se to tak píše, že to vypadá, že je to z holandštiny, ale ten člověk je černoch.

Host (Jiří Pavlica): To jste viděl správně. Na tom obrázku je úplně černý, nejčernější ze všech a k tomu jménu, to je taková zajímavost, on k němu přišel tak, že teď nevím, jestli děd či praděd jeho se nechal přejmenovat, si tohle jméno vzal z vděčnosti, protože jemu zachránil život holandský lékař, tedy ne holandský, už africký. To Afrika, ale s předky a jménem holandským. A tento Dizův dědeček nebo pradědeček z vděčnosti, že tento lékař mu zachránil život, si jeho jméno vzal a tak už to vlastně jde teď po generacích.

Moderátor (Naděžda Hávová): Hudba nepochybné vzdálenosti mezi lidmi bezpochybně zkracuje. Co vám takové hudební cestování přináší?

Host (Jiří Pavlica): No tak , to by bylo asi dlouhé povídání. Přináší to poznání nejenom bych řekl tak jako chápeme to racionální, ale přináší to poznání nebo rozvíjení emoční nebo citové, protože když si vzpomenu i po takové době na natáčení třeba písní Guguletu, což je předměstí Kapského města, kde jsem točil vlastně černošský sbor a zpívali píseň pohřební, u které svým způsobem vlastně tančili, protože jim je ten pohyb současně s tou hudbou vlastní a zároveň u toho tekly slzy, tak to jsou prostě věci, na které nikdy nezapomenete. Oni jsou jednoduše jiní. Samozřejmě se svými pro a proti a to jsme zase u toho, co jsem říkal. Já jsem hledal to, co nás spojuje, protože ve svém oblouku celoživotním, když si to člověk uvědomí, tak prostě se narodíme, prožijeme lidský osud se všemi těmi peripetiemi, ať už se člověk zamiluje nebo žije nějaký život nebo má děti, nebo ho prostě potkají věci, které potkávají tisíce, miliony, miliardy na celém světě. No a pak samozřejmě každý z těch životů musí skončit a to je jedno, jestli jste černý nebo bílý nebo ze severní, jižní polokoule, prostě chodíme po jedné zemi, po jedné planetě a nad hlavou máme jedno nebe. Je to strašně jednoduché a prosté. Takže v těchto poznáních, ať už takových či onakých, vlastně člověk se nějakým způsobem formuje a myslím si, tak jako vždycky se snažím nebo myslím si, že ten vývoj by měl směřovat k toleranci. Vím, že je už to slovo svým způsobem zdevalvováno. Já si pořád myslím, že by to k tomu mělo směřovat a to cestou vzdělávání, poznávání, kontaktů. Vím, že je to strašně těžké, v té obecné rovině se o tom strašně hezky mluví.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy na tom systematicky pracujete, protože máte za sebou třeba koncertování v Mongolsku, v Rusku, jak třeba Mongolové brali vaše písničky?

Host (Jiří Pavlica): Mongolové brali písničky, zas bych to rozdělil. Ulanbátar je stát ve státě, tam to brali zajímavě. V té chvíli nebo na tom koncertě publikum, které přišlo taky na orchestr národních instrumentů, tedy Mongolska, takže jejich jakýsi státní soubor, nebo-li Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů existoval. Tak to bylo publikum vzdělané. Někteří z těch lidí studovali u nás na Akademii v Praze, také ti to vnímali jistým způsobem. Já jsem rád, že třeba hezky a dobře, ale na druhou stranu, když jsme přijeli čtyři sta kilometrů do Stepí do Charchorinu, mimochodem čtyři sta kilometrů jsme jeli čtrnáct hodin do Stepí po cestě necestě v podstatě podle slunce, což bylo hezké a tu a tam jsme měli té hurty a bylo to krásné, nádherná příroda tam je. Tak v tom Charchorinu byl úplně jiný okruh lidí, který to vnímal zase jinak a tam já zase a o tom jsem přesvědčen, ať jsem kdekoliv na světě, že vždycky ta komunikace funguje, bych řekl skrze domluvu očí. Prostě jsem tady a takový jsem a v dobrém přicházím a tohle vám přináším a jestli si ti lidé vezmou z toho víc, jakýsi pohled očí nebo já nevím co, samozřejmě musím zahrát, jak nejlépe umím a taky to fungovalo trošičku jinak, ale prostě to vnímali. Vnímali to dobře.

Moderátor (Naděžda Hávová): Když to vezmeme s tím množstvím koncertů, které ročně absolvujete, tak prožívá Hradišťan a Jiří Pavlica všechna vystoupení stejně intenzivně?

Host (Jiří Pavlica): Možná je to nejtěžší, o co se snažíme. Především bych řekl, že nejtěžší je to před vánocemi, kdy opravdu v prosinci hrajeme ty adventní a vánoční koncerty prakticky denně. Dneska si už zařazujeme opravdu už jen racionální pauzy, že, vždycky tam musíme mít volno. Odehrát fyzicky to lze, ale vždycky, a bez toho to nelze a to já tvrdím a to jsem zase u toho, že to musí mít duši a musí to mít své sdělení a jakýsi přenos energie, tak to je nejnáročnější, že vždycky chci, aby tento přenos energie tam byl. Pakliže už je člověk vyhaslý, unavený normálně lidsky, tak to nemá smysl. A tam je to vždycky těžké a pro mě je taky, já se přistihuji při tom, že když při prvních koncertech uvádím některé ty věci, tak jsem rád, že se s lidmi můžu o nějaký pocit podělit, a když ho máte říci druhý, třetí, desátý a dvacátý den, tak vlastně se člověk přistihuje, že se opakuje. Vlastně ani to jinak nejde, ale opakovat se tak, aby vždycky byl člověk přesvědčen o tom, tak to je to nejtěžší, takže já se na to musím sám soustředit a mít tu sílu. Když jí nemám, tak mlčím, takže ke konci vždycky těch vánočních šňůr se ty koncerty zkracují, protože nekecám. A možná to hrajeme lépe. Já nevím.

Moderátor (Vladimír Kroc): Škoda, že se podobně jako v Mongolsku nemůžeme orientovat podle slunce, protože hlídáme hodiny. Zapomněli bychom bývali na zprávy, ale máme ještě připravenou závěrečnou písničku v našem pořadu. To je vlastně také o životě s Vlastou Redlem.

Host (Jiří Pavlica): Ona je o smrti, ale je to vlastně jiná strana mince života, takže je také o životě.

Moderátor (Vladimír Kroc): Hostem pořadu Dva na jednoho byl muzikant Jiří Pavlica. Díky za rozhovor. Hodně úspěchu a šťastnou cestu zpátky na Slovácko.

Host (Jiří Pavlica): Děkuji. Na shledanou.

Moderátor (Naděžda Hávová): Na shledanou. Snad jste stejně jako my dva uplynulou půl hodinku strávili příjemně. Přesně za týden v tuto dobu se na vás na vlnách Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu těší Vladimír Kroc a Naděžda Hávová.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.