Pouliční prodej horkého čaje je turecká specialita. Pije se ředěný a ze skleniček

S japonským či čínským čajovým obřadem se turecká příprava nemůže srovnávat. V Turecku je popíjení čaje mnohem méně spirituální a rafinované, přesto k tamní kultuře neodmyslitelně patří. Čaj přitom v Turecku vytlačil kávu až počátkem dvacátého století.

Uličkou u Svíčkárny v istanbulské přístavní čtvrti Karaköy neboli Černá ves se rozléhá cinkání skleniček a lžiček. A zároveň se tu line příjemná vůně hořícího dřeva. Tyhle sluchové i pachové vjemy se sbíhají u obrovské, tři metry vysoké mosazné věci, která trčí na chodníku, supí páru a v útrobách jí praská oheň.

„To je semaver. To je ruské slovo,“ říká mi Murat, který právě štípe na dlažbě dřívka a všiml si mé zvědavosti. „Takhle tady vždycky odpoledne zatopím. Průběžně si štípu dřívka a přikládám. A tady ten hlavní rezervoár naplním vodou,“ ukazuje.

Samovar na turecký způsob

Muratův semaver, což je samozřejmě turecká zkomolenina ruského samovaru, sestává z pícky postavené na vozíku. Na ní je umístěný hlavní mosazný válcovitý kotel, kterým uprostřed prochází komín z pícky pod ním a neustále udržuje vodu v kotli ve varu. Z kotle nahoře vycházejí čtyři trubky s držáky, na kterých jsou postavené taktéž mosazné konvice. Pára, která stoupá z hlavního kotle trubkami, tyhle konvice neustále jemně ohřívá.

„Tady nahoru dávám čtyři konvičky s čajem. Nejdřív do nich ale nasypu čaj a zaliju ho horkou vodou z hlavní nádoby. Čaj pak musí ve vodě lehce vřít a to potřebuje čas. Kdybych nenechal čaj s vodou provařit jemně a dlouho, neměl by tak dobrou chuť,“ vysvětluje mi Murat. A to je prý problém elektrických semaverů, neboli caydanliků, které se používají v domácnostech.

Turecký čaj jedině do skla

Kolem obřího semaveru sedí na malých stoličkách u stolků asi dvacet lidí a usrkávají čaj z klasických tureckých skleniček tulipánového tvaru. Sklo je pro turecký čaj důležité.

Murat nejdřív z hlavního kotle semaveru nalije do skleničky trošku horké vody, aby se zahřála, pak ji vylije, následně zaplní skleničku ze čtvrtiny až půlky hustým čajovým koncentrátem z mosazných konviček tam nahoře a doplní horkou vodou z hlavního kotle.

Každý si řekne, jak chce čaj silný a ve skle si podle barvy může zkontrolovat, jestli je to správně. Škála se pohybuje od jantarové přes karmínovou až po skoro černou.

Černomořská kvalita

Teď přišel Kahraman, kterému ten obří semaver patří. Mluví hrubým hlasem a prý černomořským přízvukem: „Moje rodina má u Černého moře čajové plantáže, takže čaj pěstujeme, sklízíme, fermentujeme i prodáváme. Je to naše rodinná tradice už od osmanských dob.“

Kahraman neustále oplachuje použité skleničky, hází do nich lžičky a rovná je k dalšímu použití: „Ta tradice přišla původně z Ruska, ale my teď pěstujeme čaj na své, turecké půdě, a přidali jsme k tomu nějaké naše zvyky a postupy. Takže dneska máme svou vlastní čajovou kulturu. Ruská je odlišná a třeba čínská zase úplně jiná.“

Jak v Turecku zvítězil čaj nad kávou

Čaj začal v Turecku vytlačovat kávu až před sto lety s tím, jak Osmanská říše přicházela postupně o zdroje levného kávového zrna v Jemenu. Dneska ale čaj v Turecku jednoznačně vítězí.

„Prodám tak čtyři sta skleniček za den, ale hodně záleží na počasí. Když je chladno, chodí lidi na čaj víc. Dneska se zrovna trochu ochladilo a hned je to znát, jak vidíte, mám tu plno,“ rozhlíží se Kahraman a s Muratem už točí ze semaveru další rundu zlatého a červeného trpkého nápoje. Trocha cukru mu rozhodně neuškodí.

Spustit audio