Postavu do sebe musí herec vpustit. Roli empatického vyšetřovatele jsem svlékal dlouho, líčí Lněnička
O tom, jak by měl vypadat slavný český kriminalista v seriálu Metoda Markovič, měl jeho představitel Petr Lněnička jasno hned. Těžší pro něj bylo se posléze od role oprostit. „Dlouho a dlouho jsem se zbavoval obarvených vlasů, to mě kupodivu velice zaměstnalo i psychicky. Bylo zvláštní dívat se na sebe do zrcadla a vidět tam pořád někoho jiného,“ líčí herec jednu z vrstev role, jíž postupně shazoval. Jaké pro něj bylo vžít se do empatického vyšetřovatele?
Pro ty, kteří nevědí: slavný kriminalista Markovič byl 36 let u policie, 13 let šéfoval pražské mordpartě. Hojer byl jeden z nejslavnějších případů masového vraha, poněkud nedovyvinutého chlapce, což ovšem neomlouvá zločiny, které udělal. Mě zajímá, kolikrát jste si při hraní musel říkat, že to je jenom jako?
Dost často. Ono to bylo docela sugestivní. My jsme mohli nahlédnout i do originálů policejních spisů, to jsme měli dovolené.
Viděl jste i fotografie?
Ano, viděl jsem i fotografie a mohl jsem si tam i ledacos přečíst.
Čtěte také
Ono to člověka samozřejmě zasáhne a nějak o tom přemýšlí. Na druhou stranu, je to pro mě prostě jenom profesní záležitost, je to práce. A na druhé straně byl úžasný kolega Petr Uhlík, který perfektně ztvárnil tohoto člověka – o kterém se ani moc bavit nechci, protože nechci adorovat toto zlo.
Mohl jsem na to samozřejmě i zapomenout, ale přiznám se, občas mi dalo hodně práce, abych na to zapomněl.
Měl jste k ruce nějakého psychologa, nebo jste si tu roli vyloženě pitval sám?
Psychologa jsem neměl, ale rozhodně jsem si tu roli nepitval sám. To pitvání začalo samozřejmě už u scénáře, takže scenárista Jarda Hruška byl prvním patologem v tomto pitvání. A pak nejvíc s režisérem, s Pavlem Soukupem – největší díl té práce na mé postavě má samozřejmě Pavel.
Kdybyste měl říct lidem, kteří nevědí, kdo byl Jiří Markovič – v čem byla ta jeho metoda tak specifická?
To je taková záludná otázka. Ono se to celé jmenuje Metoda Markovič. Přemýšleli jsme o ní, spoustu věcí jsme si načetli – je velice popsaná. Ale pro mě – a jsem rád, že jsme se na tom s Pavlem shodli – je to nejdůležitější něco nepopsatelného.
Něco, co ten pan Markovič musel mít v sobě, o čem buď věděl, anebo nevěděl, každopádně to ale uměl perfektně používat. Něco, co se asi nedá ovlivnit. Něco, co kdybychom chtěli napodobit a neměli to v sobě, tak by nefungovalo. Nějaká jeho vlídnost, že se mu ti lidé svěřovali. Takže jsem přemýšlel tímto směrem, jak znázornit tuto nepopsatelnost.
Čtěte také
Jinak si to samozřejmě můžete přečíst, v každém článku je ta metoda popsaná, že byl prostě hodný i na ty gaunery a oni ho měli rádi, tak se mu svěřovali. Myslím ale, že je to v něčem ještě hlubším, v něčem mezi nebem a zemí.
Dalo by se to popsat, abychom se tomu alespoň trochu přiblížili, jako empatie?
To je přesně to slovíčko. Empatie.
Já nevím, jestli to tak je. Ale zajímalo mě, co si myslíte vy. Jste empatický?
To by museli říct jiní. Já doufám a věřím, že ano.
Sundat roli, aby nezakořenila
Říkala jsem si, že vám se ten Markovič bude hrát dobře. Jak těžké je ale sehrát tu opačnou stranu, Ladislava Hojera, recidivistu, zločince, vraha – to, co hraje Petr Uhlík?
To musí být nesmírně těžké, ale to já vlastně vůbec nevím, jak to je těžké.
Já myslím, že víte, protože jsem se dívala na divadelní historii, v inscenaci Helverova noc jste v divadle hrál retardovaného chlapce. A pozor, kritiky píší: ztvárnil ho nebývale sugestivně, až s mrazící věrohodností.
Vidíte. No, to byl mentálně postižený člověk – tady ten Hojer, to byl ještě navíc taky zlý člověk, to se musí hrát ještě hůř. Ale v Disku jsem hrál vraha, tak nějakého už taky mám.
Čtěte také
Helverova noc, to bylo těžké. Už je to strašně dávno, kdy jsme to zkoušeli v Celetné. Tam jsem si poprvé osahal to, že si tu postavu musí člověk pustit víc dovnitř, nějaký čas v ní být a naučit se ji také po tom představení opustit, poslat ji na chvilku ven, protože by tam mohla zůstat a zakořenit se.
Jak těžké bylo ze sebe sundat tuto roli?
Petrovi Uhlíkovi se to podařilo ze sebe sundat, byť myslím, že to měl ještě mnohem těžší než já. Mně, přiznám se, trvalo v tomto projektu trošičku déle, než jsem se pana Markoviče v sobě zbavil – nánosů, které zřejmě i on musel v sobě nést a musely ho ovlivňovat.
Čeho jste se zbavoval?
Přebytečných kil. Dlouho a dlouho jsem se zbavoval obarvených vlasů, to mě kupodivu velice zaměstnalo i psychicky. Bylo zvláštní dívat se na sebe do zrcadla a vidět tam pořád někoho jiného, po nějakém čase to není příjemné – navíc když víte, že to jen tak nesmyjete, že to bude trvat minimálně ještě půl roku.
No a potom něčeho, co asi neumím úplně popsat. Něco jako přemýšlení v sobě o těch ošklivých věcech, které se lidem dějí, o tom, co to pro ně znamená, jak to na ně dopadá, a tak dále. Tak jsem potom hodně chodil, šel jsem na Sněžku, zkusil jsem to rozchodit.
Související
-
Úsvit: netypické drama o modernitě, ve kterém se promítá politika i empatie, hodnotí kritik
Slovensko 30. let versus sebevědomá žena továrníka s racionálním pohledem na svět a nález mrtvého novorozence. Poslechněte si recenzi na nový film Matěje Chlupáčka Úsvit.
-
Jiří Turko: Pro lékaře je empatie nutná, ale nesmí si brát příběhy pacientů k srdci moc
Jiří Turko chtěl být lékařem od základní školy. Jeho sestra totiž trpí genetickou poruchou. V rozhodnutí ho utvrdil i názor, že Romové nemají na zdravotnické škole místo.
-
Vklouzla jsem do rolí babiček, jdu přirozenou cestou, přiznává herečka Eliška Balzerová
Doufám, že nezavřou zase divadla a že se budeme s diváky potkávat. Lidé jsou po kultuře lační, říká herečka na Zlín Film Festivalu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.