Postavili ji jako nemocnici, ale sloužila perzekuci. Dnes v lotyšské věznici Karosta sídlí muzeum i hotel
Lotyšská Karosta byla až do rozpadu Sovětského svazu uzavřenou zónou. Součástí někdejší carské a později sovětské námořní základny je vojenská věznice, která od roku 1905 sloužila k internaci vzbouřených námořníků. Dnes je z ní muzeum, hotel i místo, kde si návštěvníci mohou na vlastní kůži vyzkoušet atmosféru někdejšího vězení.
„Původní účel budovy byl jiný. Postavili ji totiž jako nemocnici,“ vypráví Madara Vičiule z organizace Lijepaja Travel. Stojíme v útrobách cihlové budovy s bohatě zdobenou fasádou, která se ale nikdy nemocnicí nestala. Původní velká okna byla záhy zazděna, dlouhé bílé chodby přetřeny načerno a osazeny mřížemi.
Čtěte také
Ozvěna opakuje skřípot pantů. V prvním patře se nacházejí vězeňské cely, které se podařilo zachovat v původním stavu. Některé z nich dnes fungují jako výstavní prostory. Na důkaz Vičiule otevírá těžké dveře, za nimiž jednu stěnu cely pokrývají malby. „Nechceme, aby tu všechno bylo strašidelné a odpudivé. Každá cela má svůj originální koncept,“ říká.
K vidění je tu věrná kopie běžného obývacího pokoje ze sovětské éry, za jinými dveřmi se skrývá prostor připomínající kryt civilní obrany. Vše uvnitř mělo sloužit pro případ chemického útoku – od ochranných obleků až po speciální sovětský kočárek s uzavřenou korbou.
Jedna z místností, které dominuje velká busta, připomíná kancelář ředitele věznice. Hraje tu hudba, na pracovním stole leží těžký skleněný popelník a na jedné stěně visí portréty vůdců Sovětského svazu – Josif Stalin, Nikita Chruščov, Leonid Brežněv… Ti všichni shlížejí na rozpis služeb dozorců, pověšený na protější stěně vedle jednoho z mála oken, které nikdo nezazdil.
Vězněm v Karostě
Jedním ze způsobů, jak popsat historii Karosty, je převyprávět osud vojáka. „Jen si to představte. Jste voják, zadrží vás a pošlou sem. Když sem přijdete poprvé, přijme vás sám ředitel. Posadíte se proti němu nebo tady do křesel. Ředitel si s vámi začne povídat. Je velmi otevřený, milý a přátelský. Klade vám otázky, které znějí banálně, ale skrývá se v nich něco jiného. Někdo další sedí u psacího stolu a beze slov všechno zapisuje. A právě to je nebezpečné. Všechno, co tady řeknete, vás může za pár minut přivést do potíží. Protože o patro výš je další kancelář, kde všechny informace použijí proti vám,“ přibližuje Vičiule.
Jediné okno ve výslechové místnosti je téměř celé zazděné. Zůstal jen úzký průzor těsně pod stropem. Místnost je temná, kdysi páchla nátěrem na stěnách, potem a páleným tabákem. Na všechno, co se uvnitř odehrávalo, shlíží z jedné stěny portrét otce sovětské revoluce Vladimira Iljiče Lenina.
Neexistují prý důkazy, že by tu při výsleších používali proti vězňům extrémní násilí. Psychický nátlak ale patřil k běžným metodám. Časté byly například noční výslechy. Vězně vzbudili uprostřed noci, odvedli do výslechové místnosti, kde s ním pomocí promyšlených otázek manipulovali, a poté ho zavedli zpět do cely. Další noc se vše opakovalo.
Já chci domů
Stěny cel ve druhém patře pokrývají rytiny – obrázky i vzkazy, často psané cyrilicí. Vyryli je sem vězni, kteří si jimi krátili dlouhé dny trestu, vzpomínali na své blízké nebo jen vyjadřovali přání a frustrace. „Ja chaču domoj,“ hlásá jeden z nápisů. Nachází se v cele, kde nebyla žádná lůžka. Vězni tu spali na dřevěných pryčnách položených na zemi.
„Pokud jste dostali matraci, ostatní vězni věděli, že spolupracujete s dozorci. Mohli jste ji dostat jen proto, aby ostatní poštvali proti vám. Nikdo nezjišťoval, kde je pravda. Vězně tu učili, že nemůžou nikomu věřit a že každá výhoda něco stojí. ‚Chceš matraci? Chceš lepší deku? Ale za to budeme něco chtít.‘ Vězni nebyli lidé, byli to vazalové,“ popisuje zdejší systém Vičiule.
Muzeum, škola i hotel
Od přelomu let 1997 a 1998 slouží věznice jako muzeum, které si zachovalo hodně ze své původní autenticity. Není to ale jen muzeum. Prostory fungují také jako vzdělávací a zážitkové centrum pro žáky, studenty i dospělé.
„Muzeum je součástí lotyšského celostátního vzdělávacího programu, který studentům přibližuje historii přímo v autentických prostorách,“ vysvětluje Vičiule.
Po celý školní rok sem proto míří školní skupiny, které si atmosféru bývalé věznice mohou doslova prožít. Stačí dvě cely vystlat matracemi a studenti v nich ve spacích pytlích stráví noc. Přes den je čeká vzdělávací program zaměřený na dějiny 20. století, regionální historii, politické systémy i lidská práva.
Součástí areálu jsou také dvě únikové místnosti, kde si návštěvníci mohou vyzkoušet, zda by dokázali prolomit pověst Karosty, podle níž z věznice nikdy nikdo neutekl.
Ne náhodou lze věznici Karosta v Lijepaji najít také na platformách pro rezervaci ubytování. Některé bývalé cely jsou totiž upravené na velmi netradiční hotelové pokoje.
Mohlo by vás zajímat
Zprávy z iROZHLAS.cz
-
Topolánek: Babiš je trochu srab, chce mít klid. Souboj o pomyslné žezlo panovníka je dán Ústavou
-
Klimatizace v bytě? Raději zateplení a vnější žaluzie. Optimální je low-tech, říká architektka
-
Hamás už neovládá celou Gazu. Vládne ale bez oponentů a brutálněji než dřív, popisuje Tureček
-
Pavel vetoval novelu rozpočtových zákonů. Ohrožuje podle něj dlouhodobou udržitelnost veřejných financí







