Portugalští dlaždiči: umělci, kteří možná budou bez práce

Lisabonská Avenida da Liberdade
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Lisabonská Avenida da Liberdade

Takzvaná portugalská dlažba krášlí ulice, prostranství i promenády na řadě kontinentů. Hlavu tak budete sklánět k zemi nejen v portugalských městech, ale třeba také v čínském Macau nebo na slavné pláži Copacabana v Riu de Janeiru. Nejsou to jen obyčejné geometrické tvary, ale doslova obrazy umně vyskládané z dlažebních kostek. Mistři portugalské dlažby nebo, chcete-li, portugalské mozaiky jsou zruční řemeslníci a zároveň umělci. Avšak ubývá jich. Tahle práce už netáhne tak jako dřív.

Statek hrabat rodu dos Arcos působí poblíž lisabonského výstaviště Expo jakoby nepatřičně. I v moderní čtvrti však najdete portugalskou dlažbu-mozaiku. Jejímu umění se učí v zelené oáze, kde sídlí lisabonská škola zahradnická a dlaždičská.

„Lehká práce to rozhodně není. Popravdě, spíš těžká. Jste pořád dole, bolí vás záda, svítí na vás slunce, prší,“ říká mistr dlaždič Jorge Duarte. Při svých slovech dohlíží na Tiaga a Vítora, dva učedníky, kteří střídavě klečí a dřepí nad ohrádkou vysypanou pískem a snaží se podle překližkové šablony vydláždit jakousi mašli.

„Udělám vám kulatý kámen,“ chlubí se mistr Jorge a osekává kladívkem hrany. Z kostky dělá hranol s mnoha stěnami. V chodníku bude vypadat jako kulatý. Jiný kámen zase bude do špičky.

Tím je portugalská dlažba význačná – nejsou to jen kostky, ale kameny různých tvarů. Skládají se těsně k sobě a vytvářejí obrazce, které nejsou omezeny rovnou čárou ani pravým úhlem. Výsledné obrazce jsou černobílé. Kameny, ze kterých se dlažba skládá, jsou z vápence nebo čediče.

Mistr Jorge Duarte učí budoucí dlaždiče Tiaga a Vítora

U zrodu portugalské dlažby stáli trestanci

V Lisabonu se dláždilo už dřív, v době zámořských objevů. Nařídil to král Manuel I. Portugalský. Vydlážděny byly ulice, po kterých se vozilo choulostivé zboží, třeba vzácné koření z Asie. Zpátky do kolonií se přitom už tehdy loděmi plavily dlažební kostky z Portugalska.

Ředitelka zahradnické a dlaždičské školy Luísa Dornellas vysvětluje, že začátkem skutečné venkovní portugalské dlažby byl až rok 1842: „Bylo to v kasárnách na lisabonském hradě Svatého Jiří. Velitel rozhodl, aby vězni, kteří tam pracovali, vydláždili seřadiště.“ Sice tehdy trestanci udělali jen obyčejnou klikatici, ale ta byla tak působivá, že o ní psali kronikáři a byla objektem jedné z prvních fotografií.

„Vláda rozhodla, že by mohli vydláždit také veřejné prostranství. Vězni, kteří tehdy museli chodit v řetězech, tak vydláždili lisabonské Rossio. To bylo první náměstí pokryté dlažbou, jak ji známe dnes,“ říká Luísa Dornellas.

Rossio je vydlážděno černobílými vlnami, které se podobají těm na pláži Copacabana. Právě tam mimochodem učí brazilské dlaždiče portugalští mistři, protože už toto řemeslo v Riu de Janeiru nikdo neuměl.

Známý vzor vln z lisabonského náměstí Rossio

Rozmach portugalské dlažby po světě zařídili vděční emigranti

Portugalskou dlažbou jsou zkrášlena nejen prostranství v bývalých koloniích Portugalska. „Jsme národ emigrantů, ve čtyřicátých a sedmdesátých letech Portugalci hodně odcházeli do světa. Když chtěly portugalské komunity ve Spojených státech, v Bordeaux, v Paříži a dalších evropských městech zanechat dojem, nabídly udělat náměstí,“ uvádí Luísa Dornellas.

Z kamenů umějí dlaždiči vytvořit geometrické vzory, květinové vzory, písmena, zvířata, postavy a dokonce i obrazy složitých gotických staveb. Je to umění. A jsou k tomu potřeba formy.

„Většinou, když dostanete práci, dostanete i šablony. Když je dlažba rozbitá, udělá se ten samý motiv podle obdržené šablony,“ říká mistr Jorge Duarte, ale upozorňuje, že tvořivosti se meze nekladou.

Nějaký vlastní vzor by chtěl udělat i učedník Tiago, který je hrdý na díla svých předchůdců. „Cítil bych o to větší hrdost, kdybych šel po ulici a viděl, že tohle jsme udělali my,“ říká Tiago mezitím, co mu mistr radí, jak správně uhodit do kamene, aby se dobře rozlomil.

Nejrůznější symboly, které vytvořili dlaždičští učedníci

Budoucnost dlaždičské profese je nejistá, obzvlášť v době krize

„Naučme se naše vlastní umění. Těžko říct, jestli ho někdo bude v budoucnu potřebovat,“ filozofuje Tiago.

Paradox v jeho slovech dokládá, že tuhle práci musí mít skutečně rád, i když o tom moc nemluví. Ano, mladí se sem do školy nehrnou. Dlaždiče dnes nikdo pořádně nezaplatí. Přitom je to umění a fuška zároveň. Co pět centimetrů, to kousek poctivé lidské práce. Jenže právě to je kámen úrazu. Práce je to drahá, tím spíš v době krize, kdy radnice obracejí v ruce každé euro několikrát, podobně jako dlaždiči každý kámen.

„Myslím, že tajemství je v tom, aby se dláždění vyhradilo pro zvláštní prostory, neobyčejné projekty. Aby se vrátilo dovnitř budov – tam, kde se rozvinulo – tedy ve vstupních prostorách paláců,“ uvažuje Luísa Dornellas.

Snad však krásné kamenné mozaiky z chodníků úplně nezmizí. Díky nim si totiž jako v paláci můžete připadat i na obyčejné ulici.


Zvětšit mapu: své výuční listy dostanou dlaždiči v Praça do Municipio v Lisabonu