Popopo, olééé. Neoficiální hymna Roland Garros má kořeny v corridě

Jednoduchý popěvek, bez kterého by Roland Garros nebyl tím, čím je. „Zpívá se vždycky pro krásných výměnách a před servisem, aby se podpořili hráči a vlastně i všichni navzájem na tribunách,“ vysvětluje fanoušek Gauthier, který na turnaj dorazil s kamarády.

Čtěte také

Při vyvažování raket na Roland Garros rozhodují i desetiny gramu, říká servisman tenisových hvězd Didier

Jenže zazpívat krátký nápěv chce i pořádnou dávku odvahy. Představte si vyprodaný centrální kurt Philippa Chatriera. Je ticho před další výměnou a právě vy máte zanotovat první část popěvku s nadějí, že se stadion přidá. Ne vždy se to ale podaří.

Své o tom ví Francouz Solal, který vyrazil na zápas Němce Alexandera Zvereva proti Španělovi Rafaelu Jódarovi.

Ticho jako v katedrále

„Dopadlo to tak, že po tom, co jsem zazpíval svou část popěvku, nikdo nezareagoval. Prostě ticho jako v katedrále. Bylo to ponižující. Neozvali se ani moji nejlepší kamarádi. Dokonce mi lidé kolem říkali, ať jsem zticha. Ještě že se tomu dnes umíme zasmát, jinak by to byla tragédie.“

Na tuhle historku budou Solalovi přátelé vzpomínat ještě dlouho. Už teď ji s chutí vyprávějí dál.

„Je to otázka charismatu. A taky platí, že čím hlasitěji zakřičíš, tím větší máš šanci na silnou reakci. Předtím to na tribuně fungovalo perfektně. Někdo zazpíval ,popopo‘ a stadion odpověděl ,olééé‘. Pak se ale ozval náš kamarád Solal – a nic. Kurt snad nikdy nebyl tak tichý. Zkusil to ještě jednou, ale výsledek byl stejný. Cítil jsem se za něj trapně. Nic podobného jsem nezažil,“ směje se jeho kamarád Clovis.

Projev ega i soudržnosti

Po takovém příběhu vyvstává otázka, jestli je cílem popěvku skutečně podpořit tenisty, nebo jde spíš o projev ega. To naznačuje i Manon, která pracuje na tribuně kurtu Suzanne Lenglenové.

Manon slýchává popěvek na stadionu Suzanne Lenglenové často|foto:Martin Balucha

„Většinou takhle pokřikují mladí kluci a pak se přidá celý stadion. Slýcháme to tady opravdu často. Občas to rozhodčí naštve, zvlášť když je toho příliš.“

Abychom ale byli féroví, popěvek nezpívají jen diváci. Občas se přidají i samotní hráči. Loni si místní hymnu na Roland Garros zazpíval i španělský šampion Carlos Alcaraz.

Není divu, popěvek je mimořádně chytlavý. Pochází ze skladby En er Mundo neboli (Na konci světa) z roku 1934, jejímž autorem je španělský skladatel Juan Quintero Muñoz. Jde o paso doble, hudební styl tradičně spojený se Španělskem, Latinskou Amerikou a přdevším býčími zápasy.

Na Roland Garros tak můžete zažít trochu corridy i tenisu zároveň.