Pomáhám lidem okolo, ale zachránil jsem tím hlavně sám sebe, přiznává filantrop Slavata

Člověka ovlivňují geny i prostředí, začne zjišťovat, že po alkoholu a droze mu může být lépe. Nebo naopak jde proti tomu trendu. Vy jste ten druhý případ?

Čtěte také

Bydliště: Dětský domov. Časosběrná série o tom, co prožívají děti v dětských domovech

Přesně tak. Byl jsem druhý extrém, nekuřák, abstinent, a díky sportu, že jsem se k němu dokázal v poměrně brzkém věku přichytit, tak mě to začalo zachraňovat. Problémy a určitou bezmoc jsem začal utěšovat ve sportu, v přemíře námahy.

Ale pak přišla zodpovědnost a snažil jste se rodině, která nebyla v kondici, pomáhat. Ale víte, že to bude čím dál horší a říkáte si, jestli by nebylo lepší se od té rodiny odtrhnout, spálit mosty a myslet sám na sebe...

Přesně to se stalo, v určitém věku jsem pochopil, že rodinu nemůžu zachraňovat, ať už svou mámu, nebo sestru. Když už si začnete půjčovat peníze z toho důvodu, že chcete řešit problémy vaší rodiny, a jim je to vlastně jedno, do jaké situace se dostáváte, sám se dostanete v době, kdy máte u sebe děti své sestry, na nějaký kraj – byla doba, kdy jsem kvůli dluhům nemohl ani zaplatit nájem – tak v tu chvíli jsem rád, bylo to sobecké, ale dobře, že jsem to udělal, že jsem se od té rodiny na určitou dobu úplně odstřihnul. A vrátil se silnější s jasnými pravidly.

Když se v nelehké situaci objevilo světlo na konci tunelu, odkud zasvítilo?

Zasvítilo v době, kdy jsem měl těžký úraz páteře a musel jsem podstoupit dvě operace. Tam jsem si uvědomil, že jsem vyhrál pár závodů, jezdil jsem za kluky, přemýšlel jsem, že bych si je vzal k sobě domů z dětského domova. A v nemocnici jsem si uvědomil, že kdyby se mi stalo cokoliv horšího, tak klukům, a hlavně sám sobě nedám domov, který nám chybí. Uvědomil jsem si, že i s bezmocí se dá zabojovat, byl to jeden z hlavních momentů, který mě přiměl si říct, že zabojuji o svou rodinu…

Děti potřebují nasměrovat, aby se cítily užitečné

Rozhodl jste se, že klukům, tedy vašim synovcům, pomůžete, zkusíte nahradit to, o co přišli. Je to těžké, nebo lehčí, když usilujete o synovce z dětského domova, že jste z přízně? Je tam nějaká výhoda?

Ne. O kluky jsem si žádal v roce 1998, kdy nebyla zdaleka podporovaná náhradní rodinná péče jako v dnešní době. U soudu jsem musel dokázat, že jsem o ně schopný se finančně postarat, musel jsem mít kvalitní práci, projít psychotesty. Bylo mi 19 let, nedůvěra ze strany úřadů ohledně mého věku, a toho, z jaké rodiny vycházím, byla velká. V té době mi věřili tak tři lidi – vychovatel v dětském domově v Dolních Počernicích a moji nejlepší kamarádi.

Jak vaše pomoc vypadá dnes v praxi? Co jste udělal pro děti z dětských domovů letos v létě?

Čtěte také

Selhání může být pro děti z dětských domovů fatální, říká Ditta Pospíchalová. Její organizace jim pomáhá začít samostatný život

V létě byla krásná cesta k Baltu, je to jedna z mých oblíbených aktivit, kdy dva dětské domovy musejí trénovat na pětidenní cestu na kolech k Baltu. Děti si během toho musejí vybrat, koho by chtěly podpořit, společně s tím spouštíme i sbírku na domovy seniorů, protože chci ukázat, že děti nepotřebují jen zachraňovat, ale nasměrovat, aby se cítily užitečné, aby měly zážitky, které jim pomůžou překonat tíživou situaci.

Lítostí dětem nepomáháme, musíme jim dávat skutečné možnosti. Nemám právo vstupovat do světa s tím, že jsem nějaký zachránce, jsem člověk, který se snaží umožnit lidem a domovům, aby to, když dítě je úspěšné, hlavně sdílelo.

Když zavoláte do dětského domova a řeknete, že pojedete 600 kilometrů k Baltu, dejte mi vaše děti, tak s jakou reakcí se setkáte?

Naštěstí o tuto akci je tak velký zájem, že už v tuto chvíli je na to čekačka dětských domovů, které to samy chtějí. Líbí se jim myšlenka, že chtějí podpořit někoho v oblasti kolem domova, vymanit se z předsudků, které se o domovech neustále šíří, ale ukázat, že domov nabízí dětem tak velké možnosti, a je na dětech, jestli je uchopí, nebo jdou pak ve stejných stopách jako jejich biologičtí rodiče.

Co tohle dětem z dětských domovů dává?

Hodně aktivit, které vznikají, povědomě vznikají v tom, co zachraňovalo mě – cítit tu užitečnost, a zároveň čím jsem starší, tak převažuje to, že nechci jako člověk zklamávat. Jakékoliv dítě, které je ADHD, což já jsem byl a stále jsem, chce na sebe upozorňovat. A měl jsem štěstí, že jsem dokázal energii nasměrovat do sportu, aby byly vidět výsledky, a pak v běžném životě do práce o druhé, abych byl vidět. Lidé si myslí, že dělám strašně moc pro všechny okolo, ale zachránil jsem hlavně sám sebe.

Jak jsou přínosné sportovní aktivity pro děti z dětských domovů? Poslechněte si celý rozhovor.