Polským workholikům léčí duši v klášteře

„Ztrácíš se v dnešním šíleném světě, jsi ve stresu, unavený? Existuje místo, kde si odpočineš.“ Pomocí této reklamy láká Poustevna Zlatý les polské workholiky, lidi závislé na internetu, mobilním telefonu. Všechny, kteří si myslí, že práce je tím nejdůležitějším na světě.

„Takových lidí je opravdu hodně, ale musí přijít na to, že je potřeba někdy vypnout. Myslí si, že po pár dnech volna jejich firma zkrachuje nebo je v práci nahradí jiný kolega. Bojí se ticha a klidu, který tady můžou najít,“ říká mi kněz Tomáš Liz, duchovní kláštera přebudovaného za peníze Evropské unie na terapeutické centrum pro léčení civilizačních chorob.

„Především chceme, aby se lidé u nás naučili rozvrhnout svůj běžný den, aby se naučili hygieně práce, odpočinku. Aby si seřadili své hodnoty,“ vysvětluje mi uprostřed hlubokých lesů kněz Tomáš a vede mě do místnosti, kde jsou masážní křesla, rotoped a řada posilovacích strojů. „Tady si můžou lidé zacvičit, odpočinout, relaxovat,“ vypočítává duchovní možnosti skromné posilovny.

Jedním z těch, kteří přijeli do kláštera najít klid v duši, zbavit se stresu a toulat se v okolních lesích, je taky pan Michal. „Bydlím v hlavní městě, ve Varšavě, kde je život velmi rychlý a hektický. Potřeboval jsem chvíli klidu, abych se zamyslel nad svým životem,“ svěřuje se mi třicetiletý inženýr, který si zaplatil desetidenní pobyt.

A jak ho chce strávit? „Nemám plán na každý den, ale chci na kolo, na masáž zad, půjdu na výlet a taky budu chodit na mše,“ připomíná Michal jedno z hlavních poslání terapeutického centra. K modlitbám taky nikoho sice nenutí, ale víra je všudypřítomná.

S knězem Tomášem vcházíme do místního kostela. Uvnitř chrámu žije trvale sestra Alžběta. Navazuje na tradici původních obyvatel kláštera, kamaldulských mnichů. To znamená, že neopouští své dvě místnosti, s nikým se nevídá, jen se modlí.

„Jsme s ní v kontaktu, pouze když jí nosíme jídlo, a to ještě přes malý otvor ve dveřích. Mluvíme s ní pouze v nezbytných případech,“ říká mi u trvale zamknutých dveří můj průvodce. „Už je tady dva roky a stráví tak celý svůj život,“ dodává pro někoho drsný fakt kněz Tomáš.

Ale také klienti terapeutického centra musí počítat s jistými omezeními. V recepci by měli odevzdat své osobní počítače a nebo mobilní telefony. A jak na to zareagoval pan Michal z Varšavy? „Ještě před odjezdem jsem přemýšlel, jestli si vůbec mobil vezmu, ale pak jsem si řekl, že ho nepoužívám tak často. Taky budu chtít občas zavolat domů, že jsem v pořádku,“ říká mi Michal. Na pár dnů bude muset zapomenout na televizi nebo rádio. Nic takového lidé v klášteře nenajdou.

„Radíme jim, aby se hlavně dobře vyspali a najedli. Všichni ti workholici trpí chronickou nespavostí a taky nemají čas na pořádné jídlo, stravují se hlavně v takzvaných fastfoodech,“ připomíná kněz a už mě vede do klášterní kuchyně.

Paní se zástěrou kolem pasu s velkou silou buší do fláků masa na stole. Vypadá to, že dnes budou řízky, ale většinou vítězí dietnější strava. „Všechny druhy vařené zeleniny, s máslem, s brambory, hodně hub nebo lesních plodů,“ říká mi šéfkuchařka, co vaří nejčastěji.

„Každý den máme něco jiného a ve středu a v pátek jsou bezmasá jídla. To se postíme,“ připomíná pravidlo jídelního lístku paní Zofia. A ještě jedno neméně důležité upozornění: noclehy v párech tady netolerují.