Polský boj s cenzurou začal v Lublinu. Tiskárny pro tamní samizdat se pašovaly třeba v divadelních kulisách

8 fotografií

„I podle polského práva hrozil v době Polské lidové republiky za vytištění jednoho jediného papíru bez vědomí státu, tedy cenzora, trest zbavení svobody od jednoho roku až po absurdních několik desítek let vězení,“ vysvětluje Michał Kaczkowski paragraf o vyzrazení státního tajemství.

Jsme v Domě slov v Lublinu, kde sídlila tiskárna už před druhou světovou válkou a který dnes slouží také jako kulturní, muzejní a výstavní prostor.

Dům slov sídlí v budově tiskárny a v rodišti drugego obiegu. Jeho cílem je vyprávět historii polského samizdatu|foto:Kateřina Havlíková, Český rozhlas

„Je dobré si připomenout, že například v době stanného práva v 80. letech pozavírali všechny tiskaře Solidarity do vězení až do odvolání stavu. Po celou dobu trvání PRL bylo potřeba počítat s tím, že za nelegální činnost můžou následovat těžké tresty. Ale tehdy tady v Lublinu byla skupina studujících, kteří ten strach překonali,“ vypráví.

Jak na to?

Psala se 70. léta a zmíněnými studenty Katolické univerzity v Lublinu byli Janusz Krupski, Piotr Jegliński a Bogdan Borusewicz. Tyto mladíky zaujal výklad akademika Władysława Bartoszewského, přeživšího koncentračního tábora Auschwitz a spolupracovníka polské podzemní armády, který při svých přednáškách mluvil i o odbojových tiskárnách.

Studenty myšlenka vydávat knihy a noviny bez cenzury nadchla, nejprve ale museli překonat hlavní překážku – všechny mimeografické, tedy rozmnožovací stroje byly státem registrované a stejně tak jakákoliv činnost na nich.

Čtěte také

Šestnáct měsíců mezi Solidaritou a výjimečným stavem. Co se dělo v Polsku v letech 1980 a 1981

„Množičky byly na úřadech, na univerzitách, ale každý, kdo je chtěl použít, se musel zapsat – uvést, co kopíruje, z jaké knihy, kolik stran, jak dlouho. O všem byly pečlivé záznamy, dohled byl přísný,“ popisuje Michał Kaczkowski. Studenti proto museli získat neregistrované stroje ze zahraničí.

Experiment s Farmou

Jednu takovou má lublinský Dům slov ve své sbírce a můj průvodce ji nazývá svatým grálem výstavy. Jmenuje se Zuzia.

„Byla jednou z prvních mašin propašovaných do Polska v roce 1976. To na ní studenti univerzity začali tisknout nelegální, cenzurou zakázané publikace. Jako první na zkoušku vytiskli Farmu zvířat od George Orwella.“

Její předlohu studenti získali z Francie, kde polská diaspora vydávala v polštině různé tituly včetně těch doma zakázaných. Orwellova kniha o společnosti sobě rovných a ještě rovnějších zvířatech na seznamu zakázané literatury nechyběla. I tak se ji do Polska podařilo propašovat.

Knihy pašované přes hranice byly často miniaturní, většinou se pak přepisovaly na běžném psacím stroji|foto:Kateřina Havlíková, Český rozhlas

„Knihy se přes hranice často dostávaly v miniaturních rozměrech, aby bylo možné je ukrýt i do bot. Písmo uvnitř bylo miniaturní, takže nejprve bylo potřeba knihu přepsat na psacím stroji, pak sehnat papír, odpovídající matrice, tiskařskou barvu…“ vyjmenovává Michał Kaczkowski.

Jediné, co nebylo těžké sehnat, byl denaturovaný líh. „To bylo asi to jediné, co tehdy v obchodech nechybělo. Nebylo možné koupit maso, čokoládu, ale průmyslový líh a ocet byly k dostání vždy,“ směje se.

Do posledního šroubku a zpět

Při pohledu na Zuziu se ale musím ptát, jak ji nepozorovaně dostali do Polska. Je velká asi jako dnešní domácí tiskárny, složená z těžkých i velkých kovových součástek.

„Množičky se do Polska dostávaly různými způsoby. Jednu takovou přivezl divadelní soubor Umělecká scéna Leszka Mądzika z Katolické univerzity v Lublinu. Soubor tvořili studenti, kteří byli zrovna pozvaní do Londýna na vystoupení. Takže diaspora převezla ten stroj do Londýna,“ vypráví Michał Kaczkowski.

Nikdo nevěděl, co budou studenti cestou zpět do Polska převážet. Informace byly utajené do poslední chvíle. Za převzetí byl ale odpovědný Wit Wójtowicz, který se pak za jediný večer musel naučit rozebrat stroj na prvosoučástky, zase ho složit, ale také obsluhovat.

Zuzia byla jedním zmimeografických strojů používaných v polském samizdatu|foto:Kateřina Havlíková, Český rozhlas

Wójtowicz byl scénografem souboru, „takže veškeré součástky poukrýval do kulis a nářadí na stavbu scény. Rozhodně tehdy pomohlo, že byli alternativním souborem, takže ta scéna byla často vyrobená z různých podivností. Pár dodatků nevzbudilo pozornost,“ poznamenává průvodce.

Přesto se ale Wójtowicz obával odhalení jedné konkrétní součástky – válce. Omotal ho tedy drátem, aby vypadal jako cívka. Pro všechny případy na něm ale ještě celou cestu zpět do Polska seděl.

„Zuzia potřebuje nové šatičky“

Důležitý ovšem nebyl jen způsob převážení tiskárny, ale taky onen název Zuzia, tedy Zuzka.

Podomácku vyrobené tiskařské stroje pro potřeby drugego obiegu|foto:Kateřina Havlíková, Český rozhlas

„Pojmenovali ho tak kvůli obavám z odposlechů. Báli se, že můžou být odposlouchávaní na univerzitě i doma, vymysleli si proto celý jazykový kód. Například říkali: ‚Zuzia potřebuje nové šatičky.‘ – to mluvili o papíru. Anebo: ‚Nepůjdeme ze Zuziou do parku na procházku?‘ – tedy, že by ji přenesli na jiné místo,“ vysvětluje Michał Kaczkowski.

Na zásobování, tisku a distribuci knížek se navíc podílela početná skupina osob, někdy i více než sto lidí. Přitom většina z nich se navzájem neznala.

„Například ten, kdo se zabýval převozem, jen věděl, kde má vyzvednout balík. Ale už nevěděl, kdo má tiskárnu, kdo obstarává papír, kdo barvu, kdo předlohu,“ popisuje s tím, že platilo pravidlo: čím méně víš, tím méně povíš. Mělo sloužit k tomu, aby v případě, že by policie zadržela jednoho ze sítě drugiego obiegu, zatčený nevyzradil ostatní.

Tiskárny, o kterých polský komunistický režim nevěděl, studenti neustále stěhovali z místa na místo – na kolej, na privát, do sklepa, na půdu. Později se proto strojům začalo říkat přelétavé.

Samizdat ve velkém stylu

Právě na nich a pod rukama skupiny lublinských studentů historie začala takzvaná rewolucja powielaczy nebo také drugi obieg, samizdat, zkrátka vydávání a šíření zakázané literatury – ať už prózy, poezie, vlastních textů nebo informačních tiskovin.

Čtěte také

Polsko slaví 40. výročí vzniku nezávislého odborového hnutí Solidarita

Mezi ty patřily například literární almanach Zapis, zpravodajský dvoutýdeník (dnes bychom řekli newsletter) Robotnik vydávaný Výborem pro obranu pracujících (KOR), časopis Miesiące odborového svazu Solidarita, zemědělské noviny a tak dále. Kopie některých z nich visí v rámečcích v Domě slov.

Samizdatové hnutí se z Lublinu rozšířilo do celého Polska. Vznikaly další a další tajné – podzemní – tiskárny. Některé z nich se do budoucna staly základem pro nakladatelství. Například Nezávislé nakladatelství NOWA se po pádu režimu proměnilo v komerční nakladatelství superNOWA, které dodnes vydává knihy Andrzeje Sapkowského o Zaklínači.

Až do pádu režimu a prvních svobodných voleb v červnu 1989 takto samizdatem vyšlo v Polsku 5,5 tisíce titulů časopisů. Pro porovnání v Československu vycházelo samizdatem asi 80 časopisů, v Maďarsku 40, v Bulharsku 2 a v Rumunsku nevycházel žádný.