Policista na hranici svěsil obušek, opřel štít, sundal helmu a řekl uprchlíkům: „Běžte!“
Tisíce lidí jsou na pochodu Evropou. Z Řecka, přes Balkán až k hranicím s Maďarskem a odtud většinou míří do Německa. Po cestě ilegálně překračují hranice. Někdo to zkouší organizovaně pomocí převaděčů, jiní jdou na vlastní pěst.
Evropa si s migrační vlnou neví moc rady a solidarita, na které unie stojí, se vytrácí. Co lidé během strastiplné cesty Evropou zažívají? Cesta s běženci od řecko-makedonské hranice až po plot v Maďarsku.
Makedonská policie dočasně uzavřela hranice. Natáhla přes koleje a pole žiletkový plot. Trvá to třetí den. Lidé jsou nervózní. Občas musí desítka policistů zklidnit dav ohlušujícími granáty.
„To je normální. Doma jsme měli opravdové granáty. Tyto jsou zastrašující. Když několik měsíců čelíte granátům a bombám, které vás mohou zabít, tyto policejní vás nechávají klidnými," říká pan Hasan. Za cestu ze Sýrie, přes Turecko a lodí do Řecka zaplatil převaděčům šest tisíc dolarů. Z Atén jde sám podle navigace v telefonu. Slyšel, že makedonská policie dělá na hranici problémy a že situace na místě je zoufalá.
Nestihli se sbalit
Realita je jiná. Ukazuje se, že obchodník využije každou situaci. Podnikaví Řekové okamžitě přivezli do improvizovaného uprchlického tábora pojízdnou restauraci. Na obložené bagety, hranolky a vodu se stojí fronty. V nabídce je i pivo za dvě eura, ale to si muslimové nekupují.
Kousek vedle otevřel dveře dodávky podnikatel, který nabízí migrantům stany za dvacet eur a spací pytle za deset. Jedině humanitární organizace na zoufalé situaci nevydělávají. Vodu a oblečení rozdávají zdarma. Nikdo neví, jak dlouho zátarasy na hranici budou. Napětí roste. Malé děti ze stresu pláčou.
Ty starší se hádají, kdo bude stavět stan, kdo půjde pro vodu. Skupina asi dvou set mladíků zkouší policisty zaskočit. Pár set metrů dál od hlídané železnice je pole, které nikdo nekontroluje. Dav se snaží přeskočit z Řecka do Makedonie. V posledním okamžiku couvne zpátky.
V jednu chvíli se policejní obušek trefí do ženy s malým dítětem. Makedonský policista, který dostal rozkaz nikoho nevpouštět, to nechtěl. Nebyl to úmysl. Sesype se na něj sprška anglických nadávek. „Jsi člověk? Proč mlátíš děti? Proč to děláš?" křičí na něj jeden z migrantů.
Stojí od sebe dvacet centimetrů. Z ničeho nic, bez jakéhokoliv povelu ve vysílačce, bez příkazu nadřízených udělá makedonský policista úkrok stranou. Obušek svěsí ke kotníku, štít si opře o koleno, sundá helmu a řekne. „Běžte, utíkejte." Pár vteřin je absolutní ticho. Jakoby nikdo nevěřil.
Pak se první odvážlivec rozhodne udělat pár kroků do Makedonie. Nic se nestalo. Jde to. Právě ilegálně překročil zelenou hranici. Policisté, kteří ještě pár minut před tím házeli na migranty dělobuchy, použili slzný plyn a vztáhli na ně obušky, stojí a kolem nich proudí tisíce migrantů. S unavenými lidmi se zdraví, plácají si po rukách, někteří policisté si s nimi dělají selfies. Absurdní situace.
Za půl hodiny je prostor před žiletkovým plotem prázdný. Všichni se dali na úprk. Nemají čas se sbalit. A tak po nich podél kolejí na řecké straně zůstávají desítky stanů a spacáků, které si před chvílí koupili. Na zemi je jídlo, oblečení, léky, boty, kočárky.
To není invaze Islámského státu, to nejsou teroristé
Lidem stačilo přeběhnout pole a dostali se na železniční nádraží v prvním makedonském městě Gevgelija. Zvládl to i pan Hasan. Znovu vytahuje telefon a jde k bytovce na nádraží. Pod ní sedí muž, kterého obklopuje desítka prodlužovacích šňůr a změť zásuvek. Migrantům dobíjí telefony. Jeden za jedno euro. Za hodinu zvládne doplnit energii padesáti „smartphonům".
„Potřebuji si koupit místní sim-kartu. Nevíte kde?" ptá se mladík ze Sýrie. „Budu volat skupině, která je na severu Makedonie a nechci platit za roaming." Chlapík mu nabízí kartu i s číslem. Zkouší to i s odvozem taxi až k přechodu se Srbskem. Za cestu dlouhou necelých 200 kilometrů chce sto eur za auto. Nabízí i kolo. Taky za sto.
Makedonské úřady každému migrantovi vystaví dokument, který ho opravňuje k třídennímu legálnímu pobytu na území Makedonie. K tranzitu dál přes Balkán to stačí. Makedonie organizuje pro uprchlíky speciální vlakové a autobusové spoje.
Tisíce migrantů ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu si krátí na nádraží volnou chvíli různě. Někdo hledá lékařské ošetření. Matky přebalují děti přímo na chodníku. Jiní čekají na příjezd bílé dodávky, která lidem rozdává zdarma jídlo. Řídí ji Čech Richard Souček. „ Už jsem tady pár týdnů. Měl jsem vztek z toho, jaké názory o migrantech slyším doma. Chtěl jsem situaci vidět na vlastní oči a chtěl jsem alespoň trochu pomoci."
Z auta vytahuje tašky s jídlem a hygienickými potřebami. Za chvíli dojde i na boty. Vykřikuje rozměr páru, který drží v ruce a muži, ženy se o něj perou. „Je možné, že s těmito lidmi můžou být na Západě problémy. Teď potřebují pomoci. To není invaze Islámského státu, to nejsou teroristé," tvrdí český dobrovolník. Denně rozdá i devět set baget, které zaplatí jedna nevládní humanitární organizace.
Cestou k hranici se Srbskem jdou migranti nelegálně po železnici. To je nejjistější cesta. Zabloudit se nedá. Dorazí do první srbské vesničky Miratovac a opět je čeká úřední registrace. Policista na ulici vykřikuje pár anglických frází: „Wait, paper, train."
Bystřejší migranti pochopí, že si musí stoupnout do fronty, vyčkat na dokument k legálnímu pobytu na tři dny a pak mají jít na vlak. Ten je odveze k hranicím s Maďarskem. „Jiný způsob pro mě neexistuje, věřte mi," odpovídá syrský mladík na otázku, proč jde pokoutně přes hranice a nezkusil to legální cestou.
Plot uprchlíky neodradí
Vystudoval turistický ruch. Proto mluví skvěle anglicky. „Zkoušel jsem napsat jsem na několik ambasád a nikdo mi neodpověděl. Kdybych měl čekat na oficiální povolení, potrvá to roky. Myslíte si, že mě těší spát na ulici, hladovět, nemýt se týdny a riskovat život?" Zatím neví, kam půjde. Nemá konkrétní představu.
„Mám jen pas a ten mi za pár měsíců vyprší. Nikdo v Sýrii mi ho neprodlouží. Úřady nefungují." Na cestu si vzal náhradní oblečení, nejnutnější léky a takzvanou „flešku". Na ní má fotky rodiny, přátel domu, města. Vzpomínky v digitální podobě.
Cesta přes Srbsko trvá migrantům několik dní. Většina se zastavuje v Bělehradě, kde přespávají v parku u nádraží. Vyperou si oblečení. Dobijí telefony. Shánějí čísla na převaděče, kteří by je dostali přes Maďarsko na Západ. Na sociálních sítích jsou diskusní fóra, na kterých si migranti dávají tipy na „spolehlivé" převaděče.
Relativně bezpečná cesta bez překážek přes Balkán pro migranty končí. Dorazili k plotu, který podél hranice se Srbskem vybudovala maďarská vláda. Žiletkový drát tisíce lidí nezastaví. Přímo u metr a půl vysoké bariéry přechází co hodinu desítky lidí, kteří nelegálně vstupují do schengenského prostoru. Využívají slabě hlídanou železniční trať, na které plot chybí.
Na jiných místech běženci přehodí přes plot tlusté deky, nebo se nůžkami prostříhají. Některé z nich nakonec maďarská policie zadrží. Většina se tomu snaží vyhnout. Důvod? Otisky prstů.
Mladík ve slunečních brýlích a sportovním tričku postává před maďarským hraničním patníkem. „Chci hranici přejít ilegálně. Pokud by mě chytili, vezmou mi otisky a to nechci. Jakmile mě znovu zadrží policie někde v Evropě, vrátí mě do Maďarska a to nechci," říká Iráčan z Mosulu. V hlavě má jasný plán. Život ve Velké Británii.
Maďarské úřady chtějí rychlé změny zákonů. Převaděčství i nelegální překročení hranic se má stát trestným činem. Za prostříhání se do Evropské unie by mohly hrozit čtyři roky vězení. Podle starosty maďarské příhraniční obce Kebekháza Roberta Molnára plot nic neřeší. „Lidi, kteří jsou odhodlaní a zvládli tři tisíce kilometrů, určitě neodradí. Navíc můžou utíkat přes sousední Rumunsko, kde žádná bariéra nestojí."
Migrační krize rozdělila Evropu a odhalila, kterým zemím je blízký princip solidarity a které ho v sobě nemají. Slovenská vláda nadále odmítá kvóty na přerozdělení migrantů. Považuje to za špatné a nesystémové řešení. Bratislava tvrdí, že většinu běženců při cestě do Evropy motivuje ekonomický blahobyt. To je názor politiků. Část slovenské veřejnosti ale tvrdí: musíme si pomáhat.
Už se přihlásilo tisíc lidí, kteří jsou ochotni ubytovat u sebe doma uprchlíky v nouzi. Vznikla i Výzva k lidskosti, kterou podepsalo přes deset tisíc osob. Mezi nimi je i slovenský prezident.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
