Pokud mladý Čech přibere, bude prý v sumó nepřemožitelný

15. říjen 2011
sumó

Hvězdná kariéra, milióny na kontě, obdiv a úcta celého národa. To přináší těm nejlepším zápasníkům tradiční japonský sport sumó. Dostat se mezi elitu trvá i deset let, která znamenají neuvěřitelné odříkání. Jediný Čech v historii, kterému se podařilo dostat mezi špičkové profesionály v sumó, se jmenuje Pavel Bojar.

V tokijské aréně panuje bouřlivá atmosféra. Oči všech diváků napjatě sledují dva polonahé muže, kteří na sobě mají pouze břišní pás mawaši. I tito obři se pozorně sledují. Dalo by se říci, že se očima doslova propichují.

Tradiční předzápasový obřad vrcholí. Ještě několik mohutných dřepů šiko, posilnění vodou, rozhození soli zahánějící zlé duchy a souboj titánů začíná.

„Když zápas trvá déle než čtyři minuty, dostávají zápasníci pauzu. Vše však může skončit i během pár sekund,“ říká 28letý Pavel Bojar, jediný český zápasník sumó v japonské historii. To už sedíme ve stáji, tedy v jakémsi sídle jeho týmu, na okraji Tokia.

Povídáme si v hlavní místnosti, které dominuje tréninkový ring. Jeho rozměry jsou stejné jako při turnajích. Kruhové zápasiště má průměr 4,57 metru a vyznačují ho snopy rýžové slámy.

„Během zápasu se dá udělat spousta věcí. Mohu například soupeři uhnout. Nemohu mu dát pěstí, ale mohu mu dát facku. Kopat se nesmí, ale některé techniky se kopání podobají. Sumó má mnoho společného s judem,“ popisuje mladý zápasník způsoby, jakými může svého protivníka porazit.

Pavel Bojar působí v Japonsku už deset let

Kromě techniky je samozřejmě důležitá i váha. Čím těžší, a tedy i tlustší zápasník je, tím lépe se udrží na nohou. Muž naproti mně váží ani ne sto kilo a ve srovnání s ostatními členy stáje vypadá jako střízlík. Když se proto postaví proti 200kilovému pořezovi, jde vpravdě o souboj Davida s Goliášem, alespoň na pohled.

„V žebříčku zápasník stoupá nebo klesá nikoliv podle váhy, ale podle své výkonnosti. Sumó totiž není pouze o síle, ale i o rychlosti a technice. Porazil jsem už i člověka, který vážil dvakrát tolik co já,“ vysvětluje Pavel Bojar.

Po celou dobu rozhovoru mluví klidným hlasem, bez jakýchkoli emocí. Sebeovládání je ostatně při sumó velmi důležité. A cesta mezi nejlepší je hodně dlouhá a trnitá. Tím spíše, pokud jste cizinec. „Na začátku to tu pro mě bylo těžké, především proto, že jsem neuměl vůbec japonsky,“ vzpomíná zápasník.

Pavel Bojar se na dráhu zápasníka sumó vydal na začátku 21. století, kdy nastoupil do jedné z celkem asi 40 stájí, které v Japonsku existují. Po celou tu dobu byl prakticky odříznutý od světa. Jeho jedinými společníky byli ostatní zápasníci. Podle tradic totiž žijí v uzavřené komunitě. Sami si vaří i perou, den co den, bez jakýchkoli příjmů.

Maminku proto mohl spatřit až nyní, po deseti letech. Nakonec vydržel a trpělivost mu začíná přinášet ovoce. „Člověk má někoho, kdo mu slouží, kdo mu vypere a podobně. Dříve jsem se o sebe musel starat úplně sám,“ přibližuje Pavel Bojar.

Ring „dohjó“

Scény z filmů, kdy ti nejlepší zápasníci leží a ostatní je češou a provádějí manikúru, nejsou daleko od reality. A navíc jsou až královsky finančně zajištěni. Jejich příslušnost k elitě pak symbolizují i dlouhé vlasy svázané do tradičního účesu středověkých šlechticů čonmage. Pokud vyjdou ven, není možné je přehlédnout.

„Lidé na veřejnosti mě poznávají a podporují,“ potvrzuje Pavel Bojar, japonským jménem Takanojama Shuntaro, který má nyní před sebou hvězdnou budoucnost. Pokud prý ještě přibere, bude nad hlavu zvedat jeden pohár za druhým.

O tom, že Pavel Bojar není jediným českým zápasníkem sumó, mluvil moderátor Vladimír Kroc se svou kolegyní Lucií Výbornou. Zeptal se jí i na to, proč vlastně Japonci Pavla Bojara tolik obdivují nebo jaké je žít se sumistou.


Zvětšit mapu: V Tokiu působí několik zápasnických stájí