Pohádky po babičce ztvárnili režiséři čtyř zemí. Všechny spojuje melancholie, popisuje režisér filmu David Súkup

Je to smutné?

Není to smutné, je to melancholické. Všechny ty povídky Arnošta Goldflama se zamýšlejí nad takovými věcmi, nad kterými se ne úplně každý zamýšlí. Hledá smysl v už odložených věcech nebo v lidech, kteří jsou někde na okraji. Hledá v nich moudrost, laskavost, něco zajímavého. Takže ty povídky se zabývají těmito tématy.

Ukazujeme, že věc, která na první pohled vypadá, že už nebude k ničemu, tak má své kouzlo, má svoji historii a je dobré se o tom něco dozvědět. A když se to dozvíme a dostaneme nějakou informaci, tak nás to posune někam dál.

Proč to mělo čtyři režiséry?

Ten důvod vznikl postupem času. Martin Vandas, producent, který objevil Pohádky po babičce, mi nejdřív nabídl jenom jednu povídku, abychom z toho udělali film. A postupem času se mu začala v hlavě rodit myšlenka, že těch povídek tam je spousta, že má práva na celou knížku Arnošta Goldflama a že bych mohl postupně udělat další povídky, že by se to hodilo do celovečerního filmu.

Čtěte také

Děti vnímají smrt přirozeně, dojímá spíš dospělé, shodují se tvůrci filmu Myši patří do nebe

Říkám mu, že se zbláznil, že než udělám jednu, druhou, třetí, čtvrtou, tak to bude trvat deset let. V rámci zrychlení a zároveň i z finančních důvodů se rozhodl, že osloví další své známé, kamarády, producenty ze Slovinska, Slovenska a Francie. A tím vlastně vznikla taková koprodukce. Pointa toho celého...

...že se to výrazně zrychlilo.

Než to dal dohromady, trvalo to taky těch deset. (směje se) Takže výsledek byl prakticky stejný, akorát to vzniklo takto více evropsky.

Jak a čím drží snímek, na kterém se podílejí čtyři režiséři a několik scenáristů, pohromadě?

Všichni čerpáme z knížky Arnošta Goldflama. Ta je určující. A ta melancholie, která ve všech těch příbězích je, to spojuje. Zároveň je dalším spojovacím prvkem výtvarno, které je u všech tří povídek stejné. Výtvarnicí těchto povídek byla Patricie Ortiz Martínez, se kterou máme už pracovní zkušenosti, točili jsme spolu Fimfárum, Rozum a štěstí.

Čtěte také

Něžný rodinný snímek s bravurní animací. To je nový film Pohádky po babičce inspirovaný dílem Arnošta Goldflama

Původně měla být Patricie výtvarnicí i té francouzské povídky, ale z různých rodinných a časových důvodů už se to nepodařilo skloubit. Takže francouzský režisér a zároveň výtvarník se snažil svým výtvarným pojetím co nejvíc přiblížit Patricii, aby tam nebyl příliš velký rozpor mezi těmi dvěma výtvarny.

Nedá se říct, že Pohádky po babičce jsou animovaný film pro děti. Možná pro celou rodinu?

Já si myslím, že to je pro celou rodinu, ale i pro děti. Myslím si, že děti si v každém tomto příběhu najdou něco svého.

Potkali se během práce na filmu všichni čtyři režiséři? Jak se vybírali herci, kteří postavy namlouvali? A jak vzpomíná režisér David Súkup na animování filmů předtím, než vstoupily do hry počítače? Poslechněte si celý rozhovor.