Podmínky postižených lidí a jejich rodin

11. květen 2004

Veřejně a poměrně často se mluví o tom, že životní podmínky lidí se zdravotním postižením a jejich rodin nejsou dobré. Přestože se v mnohém změnily k lepšímu, zásadní problém vyřešený není - přímé rozdělování sociálních dávek bez takzvaného mezipřistání na městských a sociálních úřadech. My jsme s mikrofonem navštívili rodinu se dvěma mentálně postiženými dětmi. Ivana a Jan Zinderovi žijí ve skromném dřevěném baráčku v Krušných horách se 33 letou Lenkou a Honzíkovi je 28 roků. Paní Iva je v domácnosti.

Iva: Žijeme na vesnici ve svém vlastním domě, máme tedy dostatek prostoru, manžel odešel do předčasného důchodu, stará se o rodinu a řešíme různé problémy, vyloženě zle se nám nevede.

Tak hodnotí situaci paní Ivana. Čtyřčlenná rodina musí hospodařit ze skromných příjmů sociálních dávek, důchodu manžela i obou dětí, ale dá se říci, že přes 20 let žijí z jediného platu a musí vyjít.

Iva: Každý den vařím z nejlevnějších potravin, nakoupím levné maso, levnou zeleninu a oběd pro 4 lidi vyjde třeba na 50 korun.

Je potřeba říci, že stejně jako jiné rodiny se do nelehké životní situace dostali bez varování a lékaři dodnes přesně neurčili diagnózu obou dětí. Zinderovi měli na vybranou dříve jedno, později i druhé dítě svěřit do ústavní péče nebo se o ně společně starat. Paní Ivana by odloučení dětí od rodiny pokládala za nemorální.

Iva: Přes dobrou odbornou péči nemůže ústav nahradit péči rodičů. Nejlepší by bylo tyto péče vhodně spojit. Stát toto nezajistí, preferuje ústavní pobyty.

Honzík na přechodnou dobu v ústavu pobýval, má ale živou a výbušnou povahu, lékaři situaci řešili uklidňujícími prostředky.

Jan: Při převzetí v pátek měl syn oči jako štěrbinky, počůrával se, svlékli jsme ho, šel hned do postele a třeba 14 hodin spal. Pak teprve se s ním dalo něco dělat, učit.

Přestože se zdá, že rodiny s postiženými dětmi mají možnost rozhodnutí v krizových situacích, společnost je tlačí tam, kde je chce mít.

Jan: Podle našich zkušeností se mladí vezmou, vydělávají málo peněz, narodí se defektní dítě a pokud by žena zůstala doma, tak rodinu manžel neuživí. Nic jiného jim nezbývá a s pláčem děcko dají do ústavu.

Z vlastních zkušeností Zinderovi tvrdí, že zdravotníci, učitelé i rehabilitační pracovníci připraveni sice jsou, ale politická vůle k řešení situace chyběla za bývalého režimu a je tomu tak dosud.

Jan: Defektní lidé jsou většinou zbaveni práv, politici od nich nemohou očekávat hlasy, tak proč by se starali.

V případě pomyslných pro a proti mají u nás rodiče postižených dětí omezenou možnost rozhodování. Kvalita jejich života společnost zajímá velice málo. Neznamená to ale, že tyto rodiny citově strádají. Rodina Zinderových je důkazem, že to může být přesně naopak.

autor: trn
Spustit audio

Více z pořadu