Pod deset kilometrů neběhám, to mi přijde škoda špinit věci, usmívá se ultramaratonec Brunner

Pořád vás Spartathlon láká? Byl by to rychlejší čas? A jde tam vůbec o čas ?

Čtěte také

Extrémní únava vede k halucinacím. Občas si při závodu povídám se stromy, říká ultra sportovec

Jde o to vyhrát. Když je to závod, kde jde o medaile, tak jde o to doběhnout první. Loni jsem to měl postavené, že u mě rozhodovalo ani ne tak vyhrát, ale běžet pod 22 hodin. Nastavil jsem si to tak, že bude lepší soupeřit sám se sebou, zaběhnout pod 22 hodin a vím, že získám medaili, protože tak rychle tam nikdo nepoběží, než když se budu fixovat na umístění. Jak budou ostatní připravení neovlivním, ale můžu ovlivnit, jak budu připravený já.

Hodně vysoko je váš výsledek, který jste zaběhl jenom tři týdny po vítězství na Spartathlonu – zase to byl nový český rekord na 24hodinovce, 271 km a sto metrů. Tam je to světový rekord v kategorii M50 a sedmé místo na mistrovství světa 24hodinovky. Takže za posledních deset let dva ultracíle, a najednou přišlo obojí během tří týdnů. Jak se to stalo?

Deset let se na něco chystám, měl jsem tyto dva cíle, a pak to najednou přijde za tři týdny. Je to jako když rozbalíte hračky na Vánoce a máte konec (směje se).

Jste člověk, který se dlouhodobě potýká s autoimunitním onemocněním – Bechtěrevova choroba, která ovlivňuje pohybový aparát. Na biologické léčbě jste 15 let. Běh asi není jednoduchý s touto nemocí?

Doktoři mě vrátili zpátky do života. Před tím jsem běhal, pak to přišlo: ze dne na den najednou skončíte. Nemoc se rozjela tak, že mě běhání přestalo zajímat, zajímalo mě, abych mohl normálně chodit a fungovat. Pak jdou tyhle věci na vedlejší kolej.

15 let na bioléčbě... Co to obnáší?

Je to vlastně v pohodě, jednou za měsíc jdu do revmaťáku na infuzi, tam si odpočinu hodinu, nakopou to do mě a můžu zase fungovat. Přijde mi, že bioléčba je zázrak. Když jsem byl nemocný, dostal jsem antibiotika, tak vám bioléčbu nemůžou dát, a to se pak nemoc zase rozjela. Kolikrát jsem si říkal, že tu nemoc nemám, když se cítím tak zdravý. Ale ve chvíli, kdy nástup nemoci přišel kvůli absenci infúze, tak to bylo radikálnější. Když jsem ráno na infuzi, tak normálně odpoledne trénuji.

Jak vypadá váš trénink?

Večerní běh někdy 30, někdy 20 kilometrů, ale beru to tak, že pod deset neběhám, to mi přijde škoda špinit věci. Ale o víkendu je vždycky víc času, tak se trénuje víc. Je to podle času a podle nálady.

Radek Brunner na snímku v roce 2017|foto:Profimedia

Co je na Spartathlonu nejnáročnější?

Když se podaří, tak není náročné vůbec nic, pak je náročná party po závodě, ta je vždycky nejživější. A když se nedaří, tak je to obtížné. Běhá se to na konci září, ale v Řecku je pravidelně vedro, běžíte z Athén podle pobřeží až do Korintu, pak zaběhnete do vnitrozemí, kde je to spálená poušť, výheň. A naopak, když proběhnete do noci, tak musíte překonat hory, tam bývá okolo pěti stupňů, je tam dost sychravo, prší, fouká, takže to je extrém z vedra do zimy.

Žaludek se dá trénovat stejně jako svaly

Jak se člověk připravuje skrz jídlo a pití?

To je velká alchymie, určitě nejsem v tomhle perfekcionista, na to, jak jsem starý, tak jsem to vždycky šidil. Můj trénink byl v podstatě o tom, že jsem se snažil tělo vyždímat a při tréninku mu nedávat nic, běhal jsem na čistou vodu, nebo absolutní minimum, troška sacharidů. Ale říkal jsem si – když to tělo bude v tréninku v nepohodlí, zažije diskomfort, tak ho zvládne při závodě. Žaludek se dá trénovat stejně jako svaly. Tělo jsem si natrénoval tak, že potřebuji sacharidů daleko méně a ověřil jsem si to při závodech…

Jaký je rozdíl mezi maratoncem a ultramaratoncem?

Maratonec skončí na 42 kilometrech, ultramaraton je cokoliv delšího. Ale přijde mi, že v tréninku, když se trénuje na deset kiláků až do maratonu, tak je na to hrozně moc metodiky. Dá se stanovit, že člověk má fyzické dispozice a maraton zaběhne za tolik a tolik, když bude trénovat takhle.

Čtěte také

Na každé vybrané koruně je pot a někdy i krev, říká běžkyně Linda Tekeliová. Její nadace pomáhá skrze sport nemocným dětem

Ale na ultramaratonu je tolik různých cest! Ve světové špičce jsou lidé, kteří trénují trošku jinak. Někdo běhá ohromný objem v nízký intenzitě, jiný na to jde přes intenzitu, jiný běhá v kopcích, druhý po rovině. Cest je tolik a každá může vést k cíli. A když se zaměříte na jednu, která vám nesedí, tak promrháte celý život.

Snažíte se dostat také na Western States, to je závod sto mil v Kalifornii. Jaké jsou šance?

Pokud nejste v trialové světové elitě, tak jediná možnost je zaběhnout kvalifikační závod a přihlásit se do loterie. A v ní čekáte, zda vás vylosují, a vzhledem k tomu, že tam losují 300 míst a na letošní rok tam bylo 90 tisíc lístků, tak šance je malá. Ale každý rok to narůstá, když každý rok zaběhnete kvalifikační závod, tak se vám lístky násobí.

Teď jich tam budu mít 64, takže si myslím, že příští rok už budu startovat. A kdyby se to nepovedlo, tak mám spočítané, že za pět let už budu mít tolik lístků, že mě musí vylosovat. To mi bude 56 let. To bude akorát.

Co se člověku honí hlavou po dvaceti hodinách běhu? Poslechněte si celý rozhovor.