Po stopách Zlatého rouna. Kolchida dodnes vydává pradávný poklad a svědectví o tvrdošíjnosti lidí

Příběh o Zlatém rounu a putování Argonautů zná většina z nás hlavně ze seznamu povinné školní literatury. Je starý už několik tisíc let, a přesto je to z geografického i literárního hlediska skvost, který nestárne. Napadlo vás někdy, jestli se z časů mýtických draků, kouzelníků a udatných válečníků dochovalo něco až do dnešních dnů? A jestli třeba někde existují artefakty, které Argonauty pamatují? Přímo na území někdejší Kolchidy po tom pátral zpravodaj David Jakš.

„Ta říše je jednou zahradou a jednou vinicí. Stromy tam rostou vysoko k nebi a v paláci toho, kdo zemi vládne, stojí čtyři fontány. Z jedné tryská víno, z druhé mléko, ze třetí vonné oleje a ze čtvrté čistá voda.“

Takhle se o někdejší Kolchidě rozepsal řecký básník Apollonius z Rhodósu ve své básni Argonautika. Pozemskému ráji s obchodními cestami, mořskými i říčními přístavy a dokonce vlastní pohraniční stráží, vládli tvrdou rukou pohanští králové.

Jeden z největších světových odborníků na období starověké Kolchidy – ředitel Národní muzea v Tbilisi, profesor David Lordkipanidze

„Pro Řeky Kolchety, pro vás Čechy Kolchida, pro nás, Gruzínce Egrisi. Geograficky je to všechno jedno a totéž území. Dnes je to západní Gruzie, ohraničená pobřežím Černého pobřeží, na severu Kavkazem a na východě územím až za město Kutaisi,“ ukazuje mi nad antickými mapami ředitel gruzínského Národního muzea v Tbilisi David Lordkipanidze.

Silná, bohatá Kolchida vznikla více než 1200 let před Kristem, zanikla o 1600 let později a za svůj zlatý věk považuje dobu mezi lety 200 až 300 před naším letopočtem. Kdo ji ovládal, kontroloval nejen přístup k moři, ale i obchodní cesty do Persie, střední Asie a později i do daleké Číny.

Jáson nebyl žádný Mirek Dušín

Příběh o Jásonovi bezhlavě neoslavuje starořecké bohy – naopak poukazuje na jejich náladovost, škodolibost a sem tam i úplatnost.

Na legendární plavidlo Argo vzpomínají v Gruzii dodnes. Takhle třeba v jedné z lidových náleven v Mestii. A jmenuje se tak i jedno ze tří nejznámějších gruzínských piv

A podobné je to i s vůdcem Argonautů, neporazitelným Jásonem. On i jeho vysněná Médea se v závěru příběhu stanou mstivými soupeři, láska vyprchá a pro pomstu dokonce obětují vlastní děti. Oba umírají v samotě a zapomnění.

„Je zajímavé, že my jako čtenáři držíme Jásonovi i Médee palce. A přitom oni nejednají morálně. Médea zradí svoji rodinu, zradí svoji zemi a Jáson se v podstatě dopustí krádeže,“ připomíná středoškolský učitel Jaroslav Strach, který světoznámý příběh o Argonautech vykládal svým studentům na chebském gymnáziu desítky let.

Tohle je řeka Riony. Proti jejímu proudu pokračovali Argonauti na své veslici jménem Argo, hluboko do vnitrozemí Kolchidy

Literárně je Jásonovo putování prozkoumáno dokonale. Porovnáním starých zeměpisných názvů z někdejší Persie, Kolchidy nebo Řecka je jasné, že vojensko-námořnická družina Argonautů skutečně cestu vykonala. 

Když prší zlatý déšť

„Lidé kolem města Vani říkají, že dodnes tam čas od času prší zlatý déšť. Když přijdou opravdu silné deště, voda tam z mělkých hrobů vyplavuje zlaté náhrdelníky, prsteny, brože nebo pohřební figury. Je to jako v pohádce,“ říká zcela vážně pan Avtanil Pailodze, historik a vedoucí regionálního muzea ve městě Khoni.

Zlato z někdejší Kolchidy dodnes zdobí některé části gruzínského státního pokladu. Ve světě je o tuto expozici mimořádný zájem

Právě oblast kolem měst Vani, Choni a Kutaisi v západogruzínské správní oblasti Imereti považují historici a archeologové za centrum někdejší Kolchidy. Nejstarší odkryté hroby pocházejí ze čtvrtého století před Kristem, nicméně Kolchida jako samostatné království existovala dost možná už v době osmého až sedmého století před Kristem.

Legendu o Zlatém rounu gruzínské děti ve škole v době Sovětského svazu moc neslýchaly. Přitom se odehrávala na území jejich země. Sovětská vláda totiž nechtěla, aby Gruzínci věděli, že Kolchida byl v podstatě jejich první, samostatný, státní útvar – mohlo by to podle ní povzbudit snahu vytvořit znovu vlastní, nezávislou Gruzii.

Svaneti – nejodlehlejší část Kolchidy

Do někdejší Horní Kolchidy neboli Svaneti vás dnes odveze buď terénní jeep, nebo legendární maršrutka – čili dodávka, která slouží jako veřejná doprava a zastaví vám naprosto všude. Jestli se ale rozhodnete jít kus cesty po svých, opatrnost je na místě – dodnes jsou tu v lesích kavkazští bizoni, vlci i medvědi.

Šchara – nejvyšší hora Gruzie – zůstává po většinu roku zahalená do mlhy a mraků. I ona leží na území někdejší Kolchidy

„Dlouhá zima a hodně sněhu znamená, že vlci a medvědi mají hlad a vycházejí z lesů. Potom je nebezpečné chodit mezi vesnicemi. V zimě vlky střílíme. No, nesmí se to, samozřejmě, ale vláda je daleko, sem nedohlédne,“ přiznává Levan. Vysoký, zarostlý mladík, typický Svan.

Ty nejstarší kamenné věže shlížejí na Svaneti už více než 1500 let

Stojíme spolu v jedné Svanuri koški, kamenné věži staré 1600 let. Svanové je postavili podél cest a průsmyků, a když se blížili nájezdníci, prostě se do nich evakuovala celá vesnice.

„Byly nedobytné. Vylézt se na ně nedalo, kámen nezapálíte a těžké, železné dveře nebylo čím vyrazit. V přízemí měli lidé vodu a sklad potravin se stálou teplotou a ve vyšších patrech lidé žili. Vydrželi tam celé měsíce. A když přišel sníh a mráz, dobyvatelé nakonec odtáhli,“ vysvětluje Levan uvnitř věže. 

Vrací se turisté a ruština je znovu v kurzu

Doba po ruské okupaci Gruzie v létě roku 2008 přinesla lepší časy i na území západní Gruzie – někdejší Kolchidy. Čínští turisté se tu dlouho neohřáli, naopak Rusové jsou stálicemi a ruština je znovu v kurzu. I u mladých Gruzínců, kteří ještě nedávno – hlavně z politických důvodů  upřednostňovali angličtinu a rusky mluvit nechtěli.

„Nerada na tu dobu vzpomínám – umírali tehdy lidé. Teď je lépe a zase se vracejí turisté z Ruska. A pro nás a naše děti je to dobře. Máme hosty z Česka, Německa, Francie nebo Polska,“ říká mi paní Tamar v osadě Ušghuli na jižních svazích Kavkazu.

Lamaria, pravoslavný kostelík na nejvyšším místě nejvýše položené vesnice v Evropě – v osadě Ušghuli. Za ním už je poslední výspa Gruzie i někdejší Kolchidy – pětitisícovka Šchara a za ní Velká Rus

A podle profesora Lordkipanidzeho, ředitele Národního muzea v Tbilisi a jednoho z největších světových odborníků na historii dávné Kolchidy, se časy mění. Zdůrazňuje, že žijeme už v 21. století a silové řešení musí jít stranou. Souhlasí se zdravou rivalitou, ale přednost podle něj mají mít spolupráce a nové projekty. A naopak jazyk, třeba i ten ruský, může prý být tím, co naopak v oblasti všechny spojuje.

Poslechněte si všechna Vědecká dobrodružství Davida Jakše z Kolchidy.

autor: David Jakš
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.